V sobotu 13.5. v 10 h ráno vyjdeme z Žihle na 15 km dlouhý pochod zakončený v Kralovicích u někdejšího "kralovického lazaretu".
Vloni jsme prošli první vzpomínkový pochod z Žihle do Mladotic – a zkoušeli si společně představit, jak to na nádraží v Žihli vypadalo na konci dubna 1945. Nejednou nás z té představy zamrazilo.

    Pamětní deska odhalená vloni na nádraží v Žihli uvádí:

    Od 22. dubna do 1. května 1945 uvízly na nádraží v Žihli dva transporty smrti s vyčerpanými a polomrtvými vězni z německých koncentračních táborů. Vpravo, směrem k bývalé cihelně stál transport z Buchenwaldu, v otevřených vagónech-uhlácích, dorazil po 10 dnech cesty z Výmaru. Vlevo, směrem k dosud stojící budově Šimandlova skladiště, stál druhý transport z Ossendorfu a Halle, v zavřených vagónech-dobytčácích. Z původního počtu více než 6000 vězňů obou transportů jich mnoho zemřelo už po cestě Německem a územím protektorátu. Podle přeživších svědků byly mrtvoly,  mnohdy ještě jevící známky života, shromažďovány ve vagónu - márnici a na nádražích vyhazovány.
    V Žihli umírali před zraky šokovaných místních obyvatel každý den další vězni, decimováni nemocemi, hladem, žízní, příšernými hygienickými podmínkami, chladem (teploty se pohybovaly k ránu i kolem 1-2 st.). Z nádraží se dnem i nocí rozléhal nesnesitelný nářek, vězni nesměli opustit vagóny, SS-stráže je bily za sebemenší přestupky, často vědomě dobíjely oběti k smrti. Mezi vězni byly i děti, 60 chlapců ve věku asi 10-15 let. Mnozí z českých obyvatel Žihle a okolí nedbali zakázu pomoci vězňům a od prvních dnů zajistili zásobování vězňů jídlem. Podařily se také dvě záchranné akce mladotických a kralovických občanů, kteří s nasazením života obstarali povolení plzeňského gestapa a osvobodili 84 vězňů z transportu.
Přes nezištnou a obětavou pomoc místních zemřelo během těchto několika dnů 273 vězňů z transportu. Jsou pochováni v Žihli v památníku na místním hřbitově. Transporty se 1. května z Žihle přesunuly zpět směrem na Blatno, dále na Kaštice a Terezín, vězni umírali dál. Další hroby obětí tohoto transportu jsou v Kralovicích – 13, v Blatně - 34, u Kaštic - 268, u Rtyně nad Bílinou – 46, v Bohosudově – 313 mrtvých.

    Snažíme se tehdejší příběh oživit. Hlavně vzpomínku na ty odvážné, kteří vězňům dokázali ještě v době války pomoci, mnohým zachránili život. Vloni jsme připomněli pomoc mladotických občanů. Na vzpomínkovém pochodu z Žihle do Mladotic nás provázel vzácný pamětník tehdejších událostí – pan Jaromír Patejdl. Jeho vyprávění autentických zážitků bylo strhující. Byl tehdy chlapcem, ale věděl mnoho i z vyprávění svého otce, mlynáře Patejdla, jednoho z organizátorů mladotické osvobozovací akce. Přijeli i další vzácní hosté – paní Alena Staňková, její dědeček Oldřich Vyhnis byl jedním z osvobozených vězňů. Paní Miloslava Kalibová z Lidic, Lidická žena která byla vězněna v Ravensbrücku a přežila pochod smrti z Ravensbrücku do Crivitz. Byli s námi a kousek pochodu prošli i páni starostové Žihle a Mladotic. Také potomci pana Josefa Vorla, autora brožury "Žihle varuje" nebo paní Praskové, která vězňům tehdy pomáhala, a jiní.  Z obou obcí, ale i vzdálenějšího okolí přijelo snad na osmdesát lidí.

    Letos chceme připomenout pomoc kralovických. Projdeme cestu, kterou vezli kralovičtí zachránci vězně osvobozené z transportu smrti z Žihle do Kralovic. To, že se některé vězně podařilo osvobodit je opravdu vzácné. Jakákoliv sebemenší pomoc vězňům vás tehdy mohla stát i život. Gestapo i stráže SS doprovázející pochody smrti měly jednoznačný příkaz tzv. "evakuovat" vězně z koncentračních táborů a tím jich co největší množství zlikvidovat, zahladit stopy. To, že se mladotickým a později i kralovickým občanům podařilo transporty v Žihli zásobovat potravinami a nakonec dokonce získat seznam českých vězňů z transportu s povolením plzeňského gestapa, aby byli propuštěni, to je opravdu velký zázrak. Na své předky a bývalé sousedy tady mohou být opravdu hrdí.

    Pro vaši představu – ne každý z osvobozených vězňů přežil. Počet obětí pohřbených na hřbitově v Žihli, neuvěřitelných 273 životů ztracených za pouhých 10 dní se navyšuje o ty, kteří nepřežili, přestože byli převezeni do kralovického lazaretu zřízeného koncem války provizorně a obětavě právě na pomoc těžce nemocným z transportů a pochodů smrti. Mnozí vězni se také vydali na cestu domů – většinou pěšky, tajně, dosud bez dokladů, protože ani po osvobození z transportu neměli jistotu, že nebudou znovu zatčeni gestapem, stále byla válka. A často umírali i během návratu domů nebo až po návratu domů na následky týraní, hladovění, epidemií. Břišní tyfus, tuberkulóza byly obzvláště zákeřné a mnohdy se projevily až dodatečně po zdánlivém zotavení navrátivších se vězňů.

    Kralovickému lazaretu, který výše zmiňuji, chceme letos věnovat pozornost nejvíce. Cituji z brožury "Žihle varuje": „Stav vězňů byl žalostný, jejich váha 30 – 40 kg, byli nemocní tyfem, úplavicí a TBC. Bylo proto naléhavé léčit vězně odborně a klinicky. Stal se malý zázrak. Během několika hodin byla zřízena improvizovaná nemocnice o 60 lůžkách s dietní kuchyní a s běžným nemocničním provozem. ... V kralovickém "lazaretu" bylo ošetřeno více jak 300 pacientů. Pouze 13 zesláblých a těžce nemocných vězňů zde zemřelo a je pochováno ve společném hrobě na kralovickém hřbitově. Zbytek pacientů byl v červnu převezen do rakovnické nemocnice.“

    Provizorní nemocnice v Kralovicích tedy fungovala od 28.4., kdy se podařilo osvobodit a přivézt vězně z transportu v Žihli, až do poloviny června, a to jako zcela profesionální zařízení. Víme, kde byla - díky pomoci pracovníků muzea v Mariánské Týnici, za kterou velmi děkujeme. Nejprve byla zřízena v budově bývalé hospodářské školy (viz obrázek z archivu muzea v Mariánské Týnici z roku 1969, budova byla zbourána, dnes je zde LDN). Později byla přesunuta do budovy pozdější ZDŠ na náměstí v Kralovicích (dnešní Střední školy Kralovice). Cituji dále ze vzpomínek MUDr. Ladislava Havla, který nemocnici vedl: „Provoz v nemocnici byl zcela obdobný jako v každé jiné nemocnici. Personál, který vykonával své práce zdarma se střídal ve třech směnách. Nábytek, lůžkoviny, potraviny byly obětavostí občanstva obstarány v zcela postačujícím množství v tak krátké době, že to udivovalo.“
    Zmíněný personál, většinou žen z domácnosti z Kralovic a několika mužů, údajně podle MUDr. Havla postihla dokonce jedno nebo dvě úmrtí na skvrnitý tyf. Po této informaci zatím ještě pátráme.

    Po stopách pochodů smrti chodím už od roku 2011. Zkouším si představit nepředstavitelné od mého prvního pochodu. Byl dlouhý 470 km. Začalo to všechno nenápadnou poznámkou "maminka šla tehdy z koncentráku v Ravensbrücku domů pěšky, osvobodili je až v Novém Boru". V hlavě jsem tehdy v duchu počítala a pak hledala na internetu. "Ale to je pěšky nějakých 470 km?!". "No jo", dostala se mi odpověď, "a pak přespaly poprvé pod střechou v klášteře v České Lípě, dostaly propustku a přes Prahu jely domů do Lidic – ale to si jen myslely. Aby vzápětí zjistily, že Lidice nejsou“. Ta "maminka" byla paní Nešporová, rozená Horáková z Lidic. Z rodiny Bohumila Horáka přežila jen ona a její bratr Josef Horák, lidický letec bojující v československé jednotce v řadách RAF v Anglii. Příběh mi vyprávěl její syn Antonín Nešpor z Občanského spolku Lidice.

    Začala jsem tehdy s jeho pomocí a s pomocí Josefa Doškáře z Nového Boru chodit znovu s přáteli trasu tohoto pochodu pěti Lidických žen. Pak další 130 km dlouhou trasu z Ravensbrücku do Crivitz, který šla největší skupina 46 Lidických žen. Prošla jsem i po stopách pochodů smrti z KT     Schwarzheide. Také pochodu smrti žen, který skončil ve Volarech. Dále pochody smrti válečných zajatců, které procházely už od zimy 1945 přes severní území Moravy a Čech na západ s obrovskými obětmi na životech.

    Na začátku jsem si nemohla představit, jak mohly takovou vzdálenost ty ženy ujít pěšky. V údivu jsem si prohlížela fotky z první Lidické tryzny 10.6.1945 a poslouchala vzpomínky ještě žijících Lidických žen paní Cábové a paní Kalibové, jak je tehdy po návratu nechtěly pustit, aby viděly tu pustou pláň, která byla kdysi jejich domovem. Krátký okamžik štěstí z osvobození vystřídal obrovský šok a smutek. Prošla jsem i mnohokrát památníkem v KT Ravensbrück, taky mi zněly v uších jejich vzpomínky. Jen abych zjistila, že statisíce jiných osudů byly podobné, horší, šťastnější – mnozí vězni se vraceli pěšky domů. Pokud transporty a pochody smrti přežili nebo nezemřeli na jejich následky. Doma zjišťovali, koho a co ztratili a snažili se začít nový život. Pak se po několika letech vraceli na vzpomínkové akce, většinou s obrovským blokem. Vstoupit znovu na území koncentráku pro ně bylo téměř nemožné.

    I do Žihle byli zváni přeživší z transportu smrti. Na to, že byli mnozí místními osvobozeni, nikdy nezapomněli. A byli velmi vděčni za to, že byl postaven žihelský památník na místním hřbitově (viz obrázek), kde každoročně probíhá pietní vzpomínka na zde pohřbené oběti.

    O žihelském transportu natočil také pořad pan Stanislav Motl v cyklu "Stopy, fakta, tajemství" nazvaný příznačně "Čas pekelných vlaků". Vznikl i díky pomoci starostů Mladotic a Žihle a paní Ireny Kutějové, v jejichž domě, bývalém hostinci u Urbanů v Mladoticích, byli tehdy osvobození vězni opatrováni, jako i v mnohých jiných rodinách i v okolních obcích.

    Mnohem více podrobností z tehdejší doby se dozvíte na vzpomínkovém pochodu z Žihle do Kralovic. Projdeme nedaleko Potvorova, kde vězni měli první zastávku, byli pohoštěni, vítáni a pomalu začali věřit, že jsou opravdu osvobozeni. Přes Bílov půjdeme lesem, kde byli skrýváni mnozí vězni a zajatci, kteří z transportů smrti unikli. Dojdeme na kralovický hřbitov, kde položíme květiny u hrobu obětí transportu smrti. Skončíme na náměstí v Kralovicích, u budovy bývalého kralovického lazaretu a kousek od staré radnice, před kterou byli osvobození vězni vítáni a poprvé ošetřeni. Jejich uvítání se stalo tehdy malou protinacistickou demonstrací. Kralovickým občanům bylo nacisty vyhrožováno ostřelováním z kulometů z protejšího Popperova domu. Následně si vězně přebral do ošetření kralovický lazaret. Zdravější z nich se vydali na cestu ještě nejistou, ale přeci jen domů.

    Všechny vás na pochod zveme a těšíme se na vás. Je to zkušenost, na kterou se nezapomíná.

Čas Místo
9:30 - 9:45 Žihle, nádraží - setkání účastníků v Žihli Uvítání na nádraží v Žihli u pamětní desky na transporty smrti v Žihli a okolí

10:00 -16.00
 Žihle, nádraží – Žihle, hromadný hrob obětí – Kralovice, hrob obětí – Kralovice, náměstí (15 km) - vzpomínkový pochod na cestu osvobozených vězňů z transportu smrti z Žihle do Kralovic, - položení květin na hrob obětí transportu v Žihli a Kralovicích, cíl na náměstí u “kralovického lazaretu”

Doprava (veřejná)
BUS Kralovice 8.30 =>Žihle 8.54, VLAK Plzeň 8.16, Kaznějov 8.52, Plasy 8.59, Mladotice 9.12 => Žihle 9.23

Zpět: BUS Kralovice 16.30  => Žihle 16.54, BUS Kralovice 16.25 => Mladotice 16.42,
VLAK Žihle 17.00 => Plzeň 17.54, VLAK Mladotice 16.47 => Plzeň 17.41 (vlaky jedou přes Plasy, Kaznějov)

    Propozice pochodu:  K jádru pěších turistů se může přidat kdokoliv na trati. Jedinou podmínkou je, že zvolenou jedno, či vícedenní trasu bez potíží zdolá.  Pochod je na vlastní nebezpečí vlastními silami a vlastním zásobením i noclehem.  Je třeba mít neustále na mysli, že pochod jde po stopách transportu smrti.

    Kontakty:  milena.mestecka@gmail.com, tel. 724639064, irena.kutejova@centrum.cz, Mladotice 11, tel. 724180122
Pochod je součástí 7. ročníku Pochodu Lidických žen, který pořádá Milena Městecká pod zastřešením Občanského spolku Lidice. Informace na www.lidice.cz, ikona Transporty smrti a Zpravodaj.