22.4. Krásná Lípa - Horní Chřibská - Varnsdorf (21 km) – na trase pochodu smrti vězňů z KT Schwarzheide.

    Z Krásné Lípy jsme vyrazili v počtu tři ženy a jeden muž. S Alenkou a Jarkou, šly už dvakrát pochod z Ravesnbrücku. A s Honzou, šli jsme spolu v roce 2015 úplně jiný pochod – Husovu pouť do Kostnice. Po cestě na start do Krásné Lípy jsme dostali ráno report od Denisy, šla s námi vloni z Ravesbrücku do Crivitz. Noc předtím byla na nočním pochodu na památku akce Clay-Eva (po vysazení šli výsadkáři tři dny přes Hostýnské vrchy do cíle, šli jen navečer a v noci). Přežila to ve zdraví, i když byla dost zima. My jsme na rozehřátí vklouzli na čaj do informačního střediska v Krásné Lípě.

    Po našem dotazu zde věděli o pomníku obětí pochodu smrti, který je na konci Kyjovského údolí, pár metrů od pěšího hraničního přechodu Zadní Doubice. Aspoň to, potěšilo nás to. Stálo by za to do informačních center dát brožurky o trasách pochodů smrti, které tu prošly. A místech, kde jsou oběti pochovány. Nejlépe i trasy vyznačit, dostat je na turistické značky.

    Přenesme se teď do roku 1945. KT Schwarzheide byl menší pobočný tábor KT Sachsenhausen, založený ke konci války pro válečnou výrobu. Vězni sem byli sehnáni ze všech možných KT. Mnozí z nich už byli otrlí a zkušení, ale i patřičně pobytem v nich poznamenaní. V pochodu smrti šla i velká skupina francouzských odbojářů, v zajetí byli mnozí už čtvrtý rok. Po cestě jsem četla ze vzácných vzpomínek dvou z těchto vězňů. Tyto vzpomínky získal ve Francii badatel Josef Doškář. Četla jsem i z knihy Schwarzheide Nezapomeňte, ze vzpomínek vězně Jacova Tsura: „Pondělí 23.4. ... Kolona v tomto místě překročila českou hranici, probíhající sudetským územím, a postupovala do Krásné Lípy, kde se vězňové utábořili v náhodně objevených prázdných stodolách.... Úterý 24.4. ... ten den pochodovala kolona přes Rybniště do Chřibské, kde esesáci zastřelili za hřbitovní zdí pět vězňů,
sedmnáct zemřelo vyčerpáním, všechny je hodili do jámy u vnější strany hřbitovní zdi. Čtyři vězně "pohřebního komanda" čekal stejný osud. Esesáci je zastřelili, aby se zbavili případných svědků a hodili je do stejné jámy. Němečtí velitelé už očividně nevěděli, co si mají s vězni počít, vyřešili to tak, že je vedli zpátky přes Rybniště, Horní Podluží a Jiřetín do Varnsdorfu. Jeden vězeň byl v opuštěné tovární hale oběšen, ostatní se museli dívat. ... V následujících deseti dnech byli vězňové téměř bez jídla zavřeni v prázdné přádelně bavlny ve Varnsdorfu.“

    Za Krásnou Lípou jsme přešli osadu a obec Rybniště, roztahanou, ale s půvabnými domky v lesích a lukách, kde se zastavil čas. Přes Chřiskou jsme dorazili na hřbitov v Horní Chřibské, ke hrobu vězňů. Po silnici a lesem na Horní Podluží jsme pak prošli na hřbitov ve Varnsdorfu k dalšímu hromadnému hrobu obětí pochodu. Zastavili jsme i u hrobu válečných zajatců ze zajateckých táborů ve Varnsdorfu. Tady byl náš cíl - pochod smrti však v roce 1945 neskončil. Rozdělil se na dvě části – židovskou, vlakem směřovala na Českou Lípu a nežidovskou, pěšky hnali vězně do Nového Boru.
Předloni jsme prošli a projeli německou část trasy na společné akci s ČSBS Česká Lípa a drážďanskými antifašisty a aktivisty, kteří vzpomínku pořádají každoročně. Hroby obětí pochodu smrti z KT Schwarzheide na německém území jsou vzorně označené pískovcovými tabulemi, které krutosti pochodu, počty a jména obětí uvádějí. Mezi pochody smrti je to naprostá vyjímka, alespoň dle mých dosavadních znalostí. Od hranic jsme pak jeli dále do Varnsdorfu a České Lípy, kde mnoho vězňů zemřelo na následky cesty z Varnsdorfu v otevřených vagonech za vytrvalého deště. Připomíná to pamětní tabule na českolipském nádraží, a pomník v lese u Sosnové, kde byly oběti pohřbeny původně na rozkaz SS stráží. Po válce byly exhumovány a přeneseny na Nový židovský hřbitov v České Lípě. Ten byl zrušen. Hromadný hrob musel být obnoven a spolu s pamětní tabulí se dnes nalézá v areálu školy Na Špičáku. Dojeli jsme až do Litoměřic, kde vězně „židovské“ části pochodu vyhnali z vagónů a před mostem přes Labe do Terezína je stráž SS v noci 7.5. opustila. Vloni jsme pak prošli i cestou „nežidovské“ části pochodu z Varnsdorfu do Skalice, kde byli vězni ráno 9.5. osvobozeni.

    Letos nám na pochodu slunce svítilo a zacházelo, i kroupy padaly, typické aprílové počasí. Odměnou byla zeleň a rašení všeho kolem, krásné cesty listnatými, hlavně bukovými lesy, výhledy na Jedlovou a další vrcholy Lužických hor. Vyražte tam také – projděte Kyjovským údolím do Varnsdorfu, do Skalice a přeneste se do časů pochodu smrti. I vězni tehdy procházeli krásnou přírodou, co jim byla útěchou. Stačí se podívat na kresby jednoho z přeživších, Alfreda Kantora.
Fotky zde https://goo.gl/photos/MDVDgzkdkkWvhL518
 

    13.5. Žihle - Kralovice (15 km) – vzpomínkový pochod na transport smrti vězňů z KT Buchenwald, Ossendorf a Halle

    Na nádraží v Žihli dorazil autobus z Kralovic, pak vlak z Mladotic, „přespolní“ z Kladna a okolí, pěšmo další místní a v počtu kolem 25 účastníků jsme kolem 10h zahájili letošní pochod. Už druhý v pořadí – vloni jsme šli do Mladotic, letos do Kralovic. Uctít vzpomínkou jak osvobozené vězně tak i jejich zachránce z obou těchto obcí. Stejně jako vloni jsme se nejdříve setkali u pamětní desky na nádraží v Žihli. A jako tehdy jsme mohli slyšet vyprávění pana Jaromíra Patejdla, který jako chlapec tehdejší události zažil. Také nám vyprávěla své zážitky a vzpomínky paní Alena Staňková, jejíž dědeček Oldřich Vyhnis byl mezi vězni osvobozenými z transportu. A jejíž rodiče bohužel byli popraveni v Mauthausenu, jako oběti heydrichiády. Ona sama s ostatními dětmi byla vězněna do konce války v Praze na Jenerálce a poté ve Svatobořicích u Brna. Slyšet jejich vyprávění byl velmi silný zážitek, výrazy tváří všech účastníků tomu napovídaly.

    Přesunuli jsme se pak k hromadnému hrobu obětí – od 22.4. do 2.5. 1945 zemřelo v Žihli 259 vězňů. Celkem 273 obětí, včetně dalších z pochodů smrti, je pochováno v hromadném hrobě na žihelském hřbitově. Většina z nich, podle poválečné exhumace, zemřela následkem tělesné sešlosti, hladovění, nemoci, těla jevila následky tělesného násilí, v několika případech smrtelného a několik obětí bylo zastřeleno do týla. Známe jména 46 obětí, díky identifikaci podle vězeňských čísel.

    Do Žihle přijeli už vězni transportu v hrozném stavu. Na cestě byl transport už více než 10 dní. Obyvatelé Žihle a okolí nejen že viděli hrozný stav vězňů, ale slyšeli z nádraží neustálý pláč, naříkání. Stráže SS pouštěli vězně z vagónů vlastně jen proto, aby vyndali mrtvoly obětí. Zpočátku jim nechtěli dovolit ani pít a odmítali pomoc, potraviny od místních obyvatel. Podařilo se ale s komandantem transportu nakonec dohodnout, uplatit jej, i alkoholem a zajistit pro vězně alespoň minimální přísun potravin.

    Situace byla tak hrozná, že nezávisle na sobě odvážní občané Mladotic i Kralovic provedli dvě úspěšné osvobozenecké akce. Nikoliv násilím, jak původně zvažovali kralovičtí odbojáři. To bylo nemožné, stráže SS byly ozbrojené, němečtí ostřelovači měli nádraží na mušce. Stálo by to spoustu obětí. Podařilo se jim získat povolení gestapa na vysvobození českých vězňů. Za Čechy se pak, obzvlášť při druhé kralovické akci, hlásilo i spousta vězňů jiných národností. Mladotičtí si už 27.dubna vezli 47 osvobozených vězňů, známe i jejich jména díky seznamu, který pořídil místní pan řídící učitel Formánek. Kralovičtí o den později osvobodili 37 věznů. Vězni byli vykoupáni, odvšiveni, dostali nové šaty. Nasazena byla dietní strava. Ale také se zachraňovaly životy. V Mladoticích v hostinci u Urbanů byla zřízena ošetřovna. Těžší případy byly převezeny do kralovického lazaretu. Ten vznikl hned v den příjezdu osvobozených vězňů. Podle vzpomínky vedoucího lékaře MUDr. Ladislava Havla v něm bylo ošetřeno lůžkově přes 300 vězňů, ambulantně další desítky procházejících vězňů. Zemřelo zde 13 obětí, pochovaných na kralovickém hřbitově. V publikaci pana Josefa Vorla „Žihle varuje“ je úryvek z vzácného deníku ošetřovaného vězně: „Neděle 29.dubna ... Vstáváme po těžkém spánku. Dostáváme snídani, kávu s vánočkou.
    Každý se ještě hloupě dívá a nevěří tomu, co se s ním událo. Celý den k nám chodí lidé na návštěvu. Naši ošetřovatelé jsou vůči nám až velmi obětaví. Myslím si, že to všechno jejich dobro jim nebudeme moci nikdy oplatit ...“ Tento vězeň se cítil zdráv, kromě kašle. Po dvou dnech ho přepadly bolesti v lýtku, rýma, na jeho deníku je poznámka, že zemřel. Zřejmě až po převozu do nemocnice v Rakovníku, není pochován na hřbitově v Kralovicích. I to byl smutný příběh mnohých vězňů.

    A tak náš vzpomínkový pochod směřoval letos do Kralovic. Lesem za Žihlí jsme prošli cestou, kterou nás spolehlivě provedli místní podporovatelky pochodu – Irena z Mladotic a Zuzana z Plas. Ireně patří dík i za další pomoc, za rady a kontakt na muzeum v Mariánské Týnici, které pomohlo mimo jiné potvrdit, kde se nacházel kralovický lazaret a poskytlo nám snímky budov lazaretu, radnice ze starší doby. Také Elišce, za letáky, za jejich distribuci všude v okolí. Přes Bílov, kde se k nám připojili další účastníci z Lidic (i s dvěma dětmi a kočárkem!) jsme došli do Kralovic. Položili jsme květiny u hrobu obětí druhé světové války na místním hřbitově, tedy i obětí transportu smrti z Žihle, které zemřely v kralovickém lazaretu. Náš pochod jsme skončili na náměstí v Kralovicích. Sem se přesunul lazaret v pozdějších dnech do budovy místní Střední školy Kralovice. Zde na náměstí také kralovičtí tehdy přivítali osvobozené vězně, dostalo se jim první pomoci a ošetření ve staré budově radnice.

    Musím s uznáním říct, že pochod v Žihli a okolí „žije“, místní mají můj obdiv. Mnohé tváře už jsem viděla podruhé, s mnohými se už osobně známe, pomáhají, spolupracují, poskytují další dokumenty, informace. Hlavní dokumentaci shromáždil ještě za života mnoha pamětníků pan Josef Vorel, i jeho dcera a syn na pochod každoročně přijíždí. Patří jim všem za to velký dík. Velmi mi jejich přístup připomíná to, co dokázali jejich předci tehdy za války – protože ano, opravdu se to vše odehrálo ještě za války. Kolem bylo gestapo, německá ozbrojená armáda, stráže SS, mnoho stále ještě fanatických místních německých obyvatel. Mnozí z nich chytali uprchlé vězně a do transportů je vraceli. Znám zatím jen jeden případ pomoci podobného rozsahu, zastávku transportu smrti Litoměřice-Velešín v Rozotokách u Prahy. I zde došlo přibližně ve stejném čase k osvobození vězňů, k ošetření nemocných. Pak i v dalších zastávkách transportu jim bylo pomoženo. Odvážné akce našich odvážných lidí. Stojí za to se jim poklonit a vzdát jim čest.
Fotky zde: https://goo.gl/photos/w3fh4sdPmomYRJqX6
 

    27.4. – 1.5. Ravensbrück – Mirow – Malchow – Goldberg – Crivitz (127 km) – trasou pochodu smrti Lidických žen z KT Ravensbrück

    To byl jako každý rok trochu jiný zážitek. Přiznám se, že pochody z Ravensbrücku na mne působí nejsilněji. Nejen proto, že projdeme vždy celou trasu, jdeme několik dní. Je to jiné než trasa na jeden den – ale tím význam ostatních pochodů ani vzpomínkových akcí nesnižuji. Ale začít v koncentračním táboře, s jeho ponurou atmosférou, tedy dnes na místě jeho památníku, s plnou hlavou vzpomínek vězenkyň, obzvláště Lidických žen, to vás přenese do tehdejší doby. A ten silný pocit zmatku, nebezpečí všude, na cestách, bombardování, prázdných vesnic i měst, pochodů smrti vězňů, ale také válečných zajatců hnaných všemi směry, mezi prchajícími Němci z východu. Neustálá nejistota, zmar, smrt, násilí, ničení, boj, apokalypsa, tak zbytečná na konci války. Těžko se ubránit a nesměrovat svou nenávist k nacismu, ideologii i vedení tehdejší mašinérie, vůdcům, ale i fanatikům v armádě a mezi obyvateli. Vždyť ani smrt Hitlera nezměnila nic, mnozí z SS stráží ještě pořád bájili třeba o tajné zbrani Německa, která vývoj války zvrátí.
    Nepochopitelné chování, nelidské.
    Vyšly jsme letos na pochod z apelplacu v Ravensbrücku tři ženy, s Gábinou a Karolinou. 27. dubna - 72 let poté, co na pochod vyšly vězenkyně z Ravensbrücku, včetně všech přeživších Lidických žen. Tři z nich se z pochodu smrti nevrátily. Byly to Žofie Pešková, Růžena Kindlová a Marie Syslová. I na jejich památku jsme prošly celý pochod, tedy čtyři dny, 127 km (prý to bylo dokonce víc) a spaly tři noci venku. Dvakrát v lese, jednou u Mirowa s lijákem, jednou u Malchowa v suchu. A potřetí v Goldbergu v opuštěné garáži. Ženy klobouk dolů, byl to výkon. S puchýřema, se slezlým nehtem na palci, co příšerně bolí, za noci v dešti, ráno kolem 2-3 stupňů nad nulou. Ruce těžko rozmrzají, mokrá celta má asi o pět kilo víc a kilometry se tak nějak natahují, když všechno bolí. Těžko si člověk představuje, jak to půjde znovu další den. Leccos jsme po cestě z tehdejší doby společně pochopily, i když to zdaleka nebylo žádné utrpení jako tehdy v roce 1945. Ale změní to člověku mírně priority a náhled na život. Jídla a pití nemusí být moc a dá se to přežít. Zima je taky relativní pojem, když se pořád jde. Co ujdu a co vydržím je dost otázka psychiky, odpočinek navrací síly, skoro zázračně.

    Mysleli na nás doma – v Röblu, na cestě do Malchowa nám volala Katka a zdravila nás ze slavnosti Lidické hrušně, ode všech přátel z Lidic, z Kladna. Katka s námi šla část trasy vloni na památku své mámy, Mirky Berdychové, která prošla KT Ravensbrück a pochod smrti. Loňská parta v podstatě průběžně zjišťovala, jak jsme na tom. Na „osobní kontrolu“ dorazila za námi Šárka, vnučka paní Kalibové a praneteř paní Skleničkové, které obě šly tento pochod smrti, tehdy se svojí maminkou, paní Suchánkovou. Obě sepsaly vzpomínky, které nás provázely, paní Skleničková do knihy, paní Kalibová pro nás, pro historii, chováme je jako vzácnost. Šárka šla s námi z Malchowa do Goldbergu. Vzpomínala na předloni, kdy s námi šly i další dvě vnučky – Eliška a Klára, s kamarádkou Katkou. V polovině trasy nám volala z Lidic paní Kalibová se starostlivou otázkou „Jak se vám jde?“. Potvrdily jsme, že jsme v bezpečí. A říkaly si, jak tehdy v těch místech bylo jim? Gábina a Karolina se za ní pak o víkendu po pochodu do Lidic vydaly – vyprávěla, že co je opustily stráže, tedy za Malchowem, myslely jen na to, kde asi jsou, kam jít, jak být v bezpečí, kde přespat, co sehnat k jídlu, co na sebe, nějaké šaty a boty. Šárka odjela z Goldbergu domů a my došlapaly poslední den do Crivitz. Vidina auta v cíli a cesty domů očividně zapůsobila, kolem šesté večer jsme stály u hromadného hrobu v Crivitz. Za Crivitz potkaly Lidické ženy české vězně ze Sachsenhausenu, osvobodila je tady Rudá armáda. Pod její ochranou doputovaly ještě další dlouhé kilometry do Neubrandenburgu a odtud se vrátily 1.června přes Cínovec do vlasti – do Lidic, které už nebyly, velmi smutný návrat. My jsme byly ještě týž den o půlnoci v Praze. Naše domovy a blízcí nás čekaly, člověk si má více vážit toho, co považuje za samozřejmé.

    Trasu pochodu smrti z Ravensbrücku provází v každém městě hromadné hroby z posledních měsíců války. Oběti v hrobech ve městech se počítají na stovky - 200, 300, 400 i více. Pohřbeny jsou zde dohromady často všechny oběti, němečtí vojáci, vězni, uprchlíci – z toho vzniká na mnohých místech trochu nešťastná verze pomníků „všem obětem válek“, tyto nápisy jsou většinou z poslední doby. Ve všech městech jsou také početné hroby rudoarmějců z osvobozeneckých bojů. Ze zahraniční literatury na téma pochodů smrti vyplývá tato statistika. V lednu 1945 bylo v koncentračních táborech Evropy evidováno nacisty 714 000 vězňů. Vzhledem ke známému faktu, že byly v této době již koncentrační tábory přeplněné a evidence vězňů velmi nepřehledná, jich bylo velmi pravděpodobně mnohem více*. Po čtyřech posledních měsících války jich přes 250 000 nebylo mezi živými.

    Oběti pochodů smrti a oběti těchto měsíců z koncentračních táborů, kde v té době probíhalo masové vraždění na nejvyšší obrátky. V Ravensbrücku byla například až v lednu 1945 postavena plynová komora a na základě zběsilých selekcí v ní umíralo až 300 žen denně. Navíc nejsou v tomto počtu samozřejmě ti, kteří zemřeli poté na následky trýznění v koncentračních táborech a na pochodech smrti.

    Tak tedy uzavírám pro letošek smutnou kapitolu. Dozvěděla jsem se mnoho nového, především o válečných pochodech zajatců a celkové situaci pochodů smrti, které procházely celou Evropou. Získala mnoho pomoci a spolupracovníků do budoucna. Za to vše děkuji. Zavazuje mě to pracovat neúnavně dál – a taky šlapat, další kilometry do dalších let.

    Akce jsou součástí 7. ročníku Pochodu Lidických žen, který pořádá Milena Městecká pod zastřešením Občanského spolku Lidice. Informace najdete na www.lidice.cz, ikona Transporty smrti a fotoreportáže a další zprávy ve Zpravodaji.

    Jakékoliv informace ke zmíněným i jiným pochodům smrti, které pomohou trasy označit, najít hrobová místa, velmi uvítám na adrese milena.mestecka@gmail.com.

* Číslo nezahrnuje početné vězně v zajateckých táborech a pracovních táborech nuceně nasazených.

1. Krásná Lípa – Varnsdorf – V Horní Chřibské, u hrobu obětí pochodu smrti z KT Schwarzheide

2. Žihle – Kralovice – V Kralovicích na hřbitově u hrobu obětí z transportu smrti v Žihli

3. Žihle-Kralovice – V Žihli na nádraží na startu pochodu u pamětní desky transportu smrti v Žihli

4. Ravensbrück-Crivitz – V Mirowě u hromadného hrobu 321 obětí z posledních dnů války roku 1945

5. Ravensbrück-Crivitz – Cestou z Malchowa na Alt Schwerin (foto: Šárka Kadlecová)

6. Miloslava Kalibová, vzpomínala letos 1. května v Lidicích s dcerou a vnučkou Šárkou na pochod Ravensbrück-Crivitz v dubnu roku 1945 (foto: Šárka Kadlecová)

7. Miloslava Kalibová na letošní slavnosti na Cínovci u pomníku návratu 46 Lidických žen do vlasti 1.6.1945

8. S panem starostou Dubí a Cínovce, ing. Pípalem, který pietní akt na Cínovci zajišťuje.