Chtěl bych se tímto omluvit čtenářům našeho Zpravodaje, že jsem se tak dlouho neozval, ale bylo to způsobeno, jednak tím, že opravdu mám dost jízd a tedy nemám tolik času na napsání nějakého článku, ale hlavně to bylo způsobeno tím, že v současné době jezdím hodně do míst, která jsem již ve svých reportážích popsal. Tedy jsem neobjevil nic nového, co by mohlo naše čtenáře zaujmout.

    Výjimku v tomto měsíci však tvoří moje cesta do Zagrebu v Chorvatské republice.

    Dispečer mi nahlásil, že mám naložit nějakou “hrozně spěchající” zásilku v Kladně na firmě Celestika. Naložil jsem tedy 3 palety součástek do mobilních telefonů a vyrazil na cestu.

    Zrovna v naší republice řádila vichřice, kterou jsem opravdu pociťoval intenzivně, hlavně na Vysočině. Vítr s mým vozidlem místy tak zamával, že jsem byl rád, když jsem se na dálnici kolem Jihlavy udržel, a to jsem jel max. rychlostí kolem 9O km/hod. Když jsem cestou minul dva převrácené kamiony (zřejmě vinou vichřice), tak jsem ještě více zpomalil.

    Před Brnem se vítr zcela uklidnil, vykouklo sluníčko a já pokračoval na Mikulov. Opět se mi po projetí kolem Pálavských rybníků a několika zatáčkami před městem naskytl krásný pohled na Mikulovský zámek a jeho podhradí, které je však nyní již ohraničeno výstavbou nákupních center a benzinových stanic Shell podél silnice č. 52 na Vídeň.

    Jak jsem si liboval, když jsem na hraničním přechodu jen přibrzdil na 50 km/h a plynule jsem projel, (kde jsou doby, kdy jsem zde strávil několik hodin vyřizováním celních papírů a kontrolou dokladů jak našimi tak rakouskými celníky). Pokračoval jsem do metropole Rakouska –WIEN a kde jsem se napojil na A2 směr Graz. Na druhé straně Vídně je velké množství Industriálních zón a nákupních center, které končí až u Wiener-Neustadt, což je asi 20 km za Vídní.

    Těšil jsem se jak si prohlédnu Alpy, kterými jsem z části projížděl. Opravdu v některých místech, když jsem se vyšplhal na nějaký kopec, jsem uviděl krásné panoráma, až srdce pookřálo, jaká to byla krása.

    Zasněžené vrcholky hor,ale v údolí, kudy jsem projížděl, byla bez sněhu a tak suchá dálnice vyzývala k rychlejší jízdě.

    Potom jsem již těsně před Grázem (Štýrský Hradec), odbočil na A9 směr Maribor a dále do Slovinska.

    Po čtyřiceti kilometrech jsem projel opět bez zastavení hraničním přechodem Šentilj a po natankování nafty (mimochodem stála pouze 1.05 Eura oproti 1.26 v Rakousku), jsem najel na nově budovanou dálnici.

    Jaké bylo moje překvapení, když jsem asi po 10. km musel sjet z této dálnice a zaplatit mýtné ve výši 1.10 Eura (dálnice je dále ve výstavbě a má skončit až v Zagrebu). Při průjezdu třetím největším městem Slovinska Maribor (podle mého mínění je velký jak Kladno, ale s letištěm), jsem odbočil na silnici č.1, směr Zagreb. Pokračoval jsem sice po hlavní silnici, ale připadal jsem si jako když jedu po nějaké okresce v ČR, tak to byla hrozná silnice. Musím však Slovince pochválit, že hned za jejich hranicí jsem byl velkými bilbordy upozorněn, že pro nás řidiče staví, (z peněz EU a jejich vlády) nové silnice a také jsem viděl, že opravdu vedle té hrozné hlavní silnice stavějí uvedenou dálnici. Takže doufám, že nebude dlouho trvat a budu moci jet jen po nové dálnici i když za to zaplatím nějaké mýtné.

    Zde bych chtěl dále uvést, že Slovinsko je hodně malá země (pouhé 2 mil.obyvatel), vzdálenosti mezi vesnicemi jsou velmi malé a tak jsem za celých asi 80 km snad nezařadil 6. rychlostní stupeň.

    Policie byla vidět na každém rohu a když k tomuto připočtete mnoho pomalu jedoucích kamionů do Chorvatska, které byly soustavně kontrolovány, tak jsem na hraniční přechod Gruškovje přijel až kolem sedmé večer. Když jsem přijel k celníkovi tak jsem ani nemusel vystupovat z vozidla, přes okénko jsem mu podal celní papíry ( EU zde končí), tak bylo za 5 minut vše orazítkováno, prohledl si můj pas a poslal mne za hraniční čáru Evropské unie.

    Zde jsem se však vrátil o několik let zpět, protože jsem hned musel do 4. kilometrové kolony kamionů, kde jsem strávil 6 hodin než jsem se dostal na parkoviště a šel jsem na spedici. Tady jsem se po prohlédnutí celních dokladů dozvěděl, že budu muset čekat do rána na fax z firmy kde se mělo vykládat (nevím proč, když Slovinští celníci na mých celních dokladech nic závadného nezjistili). 

    Musel jsem využít starou dávnou pravdu, že peníze rozhýbou celou zeměkouli a za 20 euro do kapsy uvedené úřednice jsem asi za hodinu mohl jit konečně na chorvatské celníky.

    Ve dvě ráno celníci ale nijak nespěchali, ačkoliv nás tam stálo asi šest řidičů, tak tam zcela určitě probírali nějaké důležité věci, protože se stále jen smáli a po nás házeli pouze pohrdlivé pohledy. Nakonec jsem dostal 2 plomby na vozidlo a konečně jsem se pohnul z hranice. Najel jsem na dálnici směr Zagreb a po 59 km jízdy jsem zaplatil 8.50 euro mýtného. Ještě, že celnice Jankomir v samotném Zagrebu byla na začátku města.

    Ráno v osm jsem přistavil vozidlo na vyhrazené a placené parkoviště celního úřadu Jankomir a odešel jsem na spediční firmu, která mi měla provést vyclení zásilky. Zde byla jedna ochotná paní, která se snažila mluvit trochu česky a ta mi sdělila, že provede vyclení, ale že to nebude hned. Když jsem jí řekl, že tedy počkám ve vozidle, tak byla ráda, protože v malé kanceláři neměli ani jednu židli pro čekatele. Tato malá chvilka se totiž protáhla až do dvou odpoledne.

    Vrcholem všeho bylo potom to, že přišel za mnou nějaký pokladník a ten chtěl za parkování částku 32,- Euro. Jinak by mne ven z parkoviště vůbec nepustil.

    Když jsem přijel na firmu, kde se zboží vykládalo, tak mi volal dispečer s tím” kde jsi tak dlouho”. Musel jsem mu sdělit, že jsem mimo EU tedy mimo normální svět, tak to musel uznat. Potom mi sdělil abych čekal na místě, že bude shánět nějakou zpátečku.

    Ihned jsem ho upozornil na to, že jakmile sežene nějaký náklad z Chorvatska do ČR, tak že se bude situace opakovat a naroste další zpoždění. On to pochopil a povolil mi přejezd po prázdnu alespoň do Slovinska.

    K této zemi bych chtěl uvést ještě následující. Ačkoliv se jedná o menší zemi než je ČR, tak je zde pravděpodobně lepší život, protože již přijali začátkem roku 2007 měnu Euro, je zde levněji než v jiných státech EU, dále jsem viděl při projíždění vesnic, že se zde usilovně staví a opravují rodinné domy.

    Lidé ve Slovinsku mají asi více peněz než měli dříve, u silnic totiž vyrostlo, nebo bylo opraveno mnoho krásných hospůdek a hotelů a motorestů. Již jsem zde neviděl tolik” starých barabizen” jako při minulé návštěvě. V okolí měst a vesnic se staví na “ zelené louce” fabriky a industriální zóny, lidé již nejezdí vozidly Žiguli apod., ale pouze západními vozidly, města jsou čistá a upravená. Hodně se zde staví nové silnice a celkově na mne tato země zapůsobila dobrým dojmem.

    Potom jsem nakonec jel stejně po prázdnu až domů, protože ani ze Slovinska ani z Rakouska se nenašla za celý den jediná zásilka k nám.

    Znovu jsem si prohledl okraj Alp, projel jsem dlouhatánskou kolonou přes Vídeň a po silnici č. 38 jsem projel Znojmem,Jihlavou až jsem na večer dorazil do našich Lidic.

    Účelem tohoto článku bylo, že jsem hodně rád, že jsme vstoupili do EU a následně do Schengenského prostoru, protože cesta až na kraj EU byla zcela bez problémů, nikde jsem na hranicích nestavěl, ani jsem nemusel vyndávat pas, nikdo mne nekontroloval, ušetřil jsem tímto hodně drahocenného času, mohu jednoznačně prohlásit, že pro mne jako řidiče, který se pohybuje po Evropě, je náš vstup do EU velkou výhodou.

    To bylo asi tak vše a až se mi naskytne nějaký zajímavý zážitek tak se znovu ozvu.

    Zdraví Vás, milé čtenáře Zpravodaje

    Váš “ Lidický orel.”