Poslušní hnědáci s hřívou na čtyři coule, silní tahouni jako pivovarští valaši, tak nějak vypadala spřežení pana Šebka i pana Černého, ze statku. Pomalým krokem se blížila k Salvátoru táhnouce povozy s ženskými v šátcích a sukních. Nohy žen se pohupovaly mezi žebřinami podle toho, jak kola drncala po kamenité cestě.

    Za dalším vozem s nářadím byl připojen žací stroj s lištami vystrčenými jako krabí nohy. Jeli sklízet obilí do údolí Zákolanského potoka, kde ho byl veliký lán.
    Povozy zastavily a koně začali v poklidu spásat šťavnatou trávu, ale jen do chvíle, než vlastní práce začala.
    Pan Šebek přepřáhl svůj pár k žacímu stroji a začal kosit, ještě s rosou v patě osení.

    Za strojem se postupně objevovaly  pravidelné hromádky obilných stvolů. Ženy je sbíraly a svazovaly povřísly do snopů a z nich stavěly panáky. Práce šla rychle a na poledne se pásy strniště vzniklé po obvodu pole vzdálily od potoka hezkých pár desítek metrů.

    Uprostřed další řady koně zneklidněli. Snad nepřijde nakonec bouřka, ale kdeže ani obláček ani náznak oparu.

    Pan Šebek ještě dojede na západní konec pole kde už čeká pan Černý se svými koňmi. Ti doposud popojížděly a převážely sebrané snopy, aby z nich ženské postavily panáky dále od potoka. Čím blíže k potoku, tím více vlhkosti a obilí by shnilo ještě před výmlatem.

    Starší kočí usedá na plechový sedák a žací stroj se opět rozeběhl na plné obrátky. Klepeta se zvedají vzhůru a v oblouku opět klesají k zemi aby srovnaly další sáh sečeného obilí, které vzápětí padá k zemi.

    Uprostřed pole se ale koně zastavili.

    Zdáli bylo vidět, jak si pan Černý neví rady. Jen bičem práská nad hlavou. Má svoje svěřence rád, neuhodil by je, protože poslouchají na slovo, ale teď si zjevně s nimi neví rady.

    Neklidní koně nechtějí rovně, ale stále by nejraději vzali “čehý”. Oba souhlasně odklánějí hlavu a snaží se odjet z toho místa, kde je půda pálí a nemohou dál. Přešlapují, jakoby stáli nad propastí a dál nejedou.

    Co to do nich vjelo? Přichází na pomoc pan Šebek. Ale ani on, ani další příchozí nevědí, co se s koňmi děje. Náruční hrabe nohou a podsední sebou trhá, jen se splašit. “

    Hou, hou hou”, zní z úst kočích a pan Šebek uklidňuje spřežení zepředu, držíc obě udidla co nejpevněji.

    Vyvede spřežení z “brázdy” a vrací se do osení až o několik metrů dále. Koně se uklidňují a jdou opět svým krokem doprovázeným klapáním klepet a šustěním posekaných klasů.
    Jeden posekaný pruh není velký (tak dva metry), ale přesto se neposečená plocha uprostřed pole zmenšila na polovinu

    Ale co to?

    Když se přiblížil ten vynechaný kus neposekaného obilí, koně opět zarazí a nedají se ničím přimět, aby pokračovali rovně vpřed. Jakoby je někdo držel a dál nešli a nešli.  Bič nad hlavou ani práskání do vzduchu a hlasité “Vyjé” nepomáhá.
    Koně poslechli jen vlastní, nikým nevyslovené  “čehý”,  obejely to záhadné místo a sami se vrátili po pár metrech opět do neposečeného.
    Tak to šlo dál a dál, ještě asi šestkrát. Nakonec zbyl uprostřed pole nepokosený kus, do kterého koně nechtěli a také nevjeli.

    Něco tam muselo být!

    Nějaké nebezpečí, kterého se oba páry koní bály. Neposečený kus ženské sežnuly srpy a shrábly jako za starých časů.
V těch místech, kam se koně neodvážili vkročit byl po válce zaměřen společný hrob Lidických mužů.

    Koně dobře vědí, kam nesmějí šlapat!

    Dovětek: Žací stroj zakoupil před válkou do hospodářství pan Kotmel. Koně stroj “znali”, byli přivedeni také z Lidic. Pan Štěpán Kotmel míval hnědáky rád.
 

Psáno 2. června 2007 Antonín Nešpor
(foto archiv autora)
příběh je pravdivý, ale jména jsou smyšlená, mimo jména pana Štěpána Kotmela