Hlavní vchod do Kladenské reálky je jedním z nejkrásnějších secesních portálů na Kladně.  Ale to je vše.
Ženy s dětmi nahnali ze dvora postranním vchodem rovnou do tělocvičny. Uvědomuji si to každoročně, že vcházíme jiným vchodem, chci to vždycky někam napsat, ale následující minuty prožité v tělocvičně dokážou zahnat jakékoliv předchozí myšlenky.

    Na podlaze sláma, na ní sedí babičky, ženy a děti i ty ještě nenarozené. Strach a bázeň zvedá oči. Devítidílná okna patří na dvůr a do korun stromů v parku. Je tu celá vesnice, ale bez mužů. Není kdo by je chránil!  Ženy tu sedí bezradně se svými ratolestmi - naposled!

    Na podlaze položené kytice, nad nimi nehnutě  postává několik postav posledních žijících žen a dětí, které tu tenkrát byly. Ticho a smutek stáčí oči k zemi. Devítidílná okna opět hledí na dvůr i do korun stromů v parku a zase  je tu celá vesnice, ale jen v našich myslích.
    Tam jsou všichni, na které dnes vzpomínáme.

    Psáno v Lidicích dne 10.6.2007 Antonín Nešpor