Základní kámen nových Lidic byl položen 15. června 1947. Klikneteli na obrázek zovbrazí se celé album

 

    Odpoledne se před Obecním úřadem shromáždila více než stovka obyvatel naší obce ke slavnostnímu programu k 60. výročím položení základního kamene nových Lidic.

    Krátce nás všechny uvítal pan starosta Mareš a předal slovo vzácnému hostu, panu PhDr.Zdeňku Mahlerovi, jehož proslov je uveden v plném znění níže.

    K dobrému odpolední přispěly děti z Mateřské školky Lidice se svým pásmem písní. Zazpívat přišla Andrea Mackeová a Martin Gedeon zahrál na varhany.

    Pak se šlo do parku před Obecním úřadem, kde byla připravena lípa k zasazení.

    Děti z MŠ se pro krátkém proslovu kladenského primátora ing. Dana Jiránka pustili do zahrnování kořenů lípy barevnými lopatičkami.  Na závěr sázení lípy k tomu zazpíval soubor Buštěhradského Junáka.

Před galerií defilovaly mažoretky a v galerijní zahradě pak čekaly na děti další atrakce, připravené kladenským Labyrintem

Celým pořadem provázela Hana Kohoutová
 

Psáno 18. června 2007 Antonín Nešpor foto: autor
 K tomuto jubielu byla vydána limitovaná série zápalkových nálepek

 

   Slavnostní proslov pana PhDr. Zdeňka Mahlera, přednesený v úvodu slavnosti. 
  
 

   Jako kluk jsem si zapamatoval, že ta vesnice se velice zajímavě, jedinečně, příznačně jmenuje Lidice.  

   Dlouho jsem se domníval, že Lidice znamená ves lidí, tak jako třeba Kralovice znamená ves lidí patřící králi, anebo Ďáblice, kde byli velice hubaté paní, ale v tomto případě došlo k tomu, že jsem se mýlil, protože jsem potom dodatečně přišel na to, že se Lidice, ta vesnice jmenovala proto, že patřila původně zemanovi, který se jmenoval Lída.  

   Tenkrát to bylo tak, že ta koncovka nerozlišovala příliš muže nebo ženu, ale ono to i do dneška tak je, že máte celou řadu mužských i ženských jmen se stejnou koncovkou, křestních jmen. To byli tedy lidé Lídovi, nebo Lůdovi.  

   A pak jsem se dál dočetl co je podstatné, tahle ta vesnice přestala třikrát existovat.  

   Poprvé v těch ohromných dramatických dějích za husitských válek, nevíme jestli to byli císařští vojáci, nebo husité, kteří tu ves vypálili a zničili. Ves se potom velice pracně obnovila a fungovala až do třicetileté války. Pak byla zničena znovu. A ta poslední její likvidace byla nejstrašnější.  

   Povím vám ještě takovou drobnost, kterou zatím asi nikdo neslyšel a já jí považuji za podstatnou právě ve vztahu k vám. 

   Když tenkrát došlo k atentátu, tak možná že jste zaznamenali, že sem přijel velice rychle Himler a vybral soukromý archiv Heidrichův. 

   My víme o tom, že Heidrich si začal o jednotlivých předácích hitlerovského režimu sbírat důvěrný kompromitující materiál. 

   A měl tam materiály proti Himlerovi a proti Bormannovi, dokonce i proti Hitlerovi. 

   Mě se potom stalo to (je to asi tři roky), přijel do Prahy Henry Kisinger, pamatujete si ho, byl americký ministr zahraničních věcí, který je teď už penzista, má svou poradenskou kancelář a tenhle ten ohromně vzdělaný pán mě požádal, jestli bych mu ukázal Katerdálu. 

   Zavolal jsem šéfa správy hradu doktora Kadlece, aby tam šel se mnou a on řekl, že toho využijeme, protože máme vystavené korunovační klenoty a jestliže přijede v 17 hodin, tak já tam pozdržím stráže a on to tam bude vidět úplně sám.  

   Přesně řečeno, on přijel se svou ženou.  

   A když jsme u těch korunovačních klenotů stáli, tak on mě povídá, poslyšte je to pravda, že si Heidrych tu korunu svévolně nasadil na hlavu? 

   A já jsem mu říkal, je to s největší pravděpodobností legenda, ale nebylo to až do roka a do dne, nýbrž už za osm měsíců ho parašutisti poslali na věčnost.  

   A teď jsem mu ještě říkal, že tenhleten chlap, ten strašlivý padlý génius, si během těch osmi měsíců co tady vládl, stačil prostudovat něco, co člověka překvapí. Byl velice zaujat postavou Valdštějna.  

   A dokonce se i podíval do Frýdlantu, podíval se do Jičína, prostě všechno možné, co se týkalo Valdštějna sestudoval.  

   Já jsem to říkal tomu Kisingerovi a Kisinger povídal , tak jsme doma.  

   Protože jak znáte z dějepisu, Valdštějn který byl vojevůdcem habsburského císaře, přišel na to, že Habsburský císař je víceméně vydlabaný a že to prohraje a Valdštějn se začal pomaličku osamostatňovat a vytvářel vlastně spiknutí proti císaři, což se proláklo, takže byl zavražděn potom v Chebu.  

   Toto je obdobná historie, říkal mě Kisinger, protože se takto trhal i Heidrich, který měl daleko větší ctižádostivé plány.  

   A pak považte na dotvrzení toho.  

   Doteď dožívá v Mnichově v Bavorsku jistý Zogelmann, což je pán vysoko už přes devadesát roků, ale je velice živý, čiperný a je dokonce dodneška členem bavorského sněmu, to znamená, že je poslanec.  

   Tohoto Zogelmanna možná znáte z tehdejších válečných záběrů, když byly týdeníky, tak jste ho mohli vidět, jak chodí po boku K.H.Franka a nebo potom Reinharda Heidricha, je maličký natahuje kroky, je velice nápadný, to byla pravá ruka těchto lidí. A měl na starost mládež, to znamená Oratorium a pak samozřejmě Totaleinsatz a podobně.  

   Nedávno jsem mluvil s redaktorem, takovým investigativním, který se s tímto panem Zogelmannem dostal do styku a pan Zogelmann mu řekl větu, která to fantasticky svírá. 

   On mu řekl, kdybyste tenkrát Heidricha nezavraždili, on použil slovo nezavraždili, tak do dvou let Hitler byl pryč a do čela šel Heidrich.  

   Samozřejmě domyšleno to znamená, že do čela by šla ta příšerná příprava i praxe genocidy, protože jak znáte ten Heidrichův plán, vedlo by to vysloveně k tomu, že by to nebyly jenom Lidice, byl by to i tento prostor.  

   Takže vlastně došlo k tomu, že zánik Lidic měl fantastický, klíčový historický význam, protože odstranil “defakto” toto děsivé budoucí nebezpečí a navíc jak víte v mezinárodním smyslu vedl ještě k tomu, že po zničení Lidic natolik byla britská vláda schopna sebereflexe, stejně jako francouzská, aby uznaly Československo v předmnichovských hranicích, to znamená zaručili obnovu Československa.  

   My jak tady dneska slavíme výročí, tak vlastně děkujeme nejen těm parašutistům, ale všem těm lidickým obětem, za to, že můžeme existovat v té původní naší podobě.  

   Když jsem k vám šel, tak jsem samozřejmě procházel spoustou lip. Začaly kvést a už hezky voněly. Za chviličku se jedna bude sázet, budou jí sázet děti a já bych chtěl jenom poukázat na takovou okolnost, kterou považuji za krásnou.  

   Lípy si naši předkové jakožto kultovní symbolický strom jistě nevybrali náhodou. Když se podíváte pozorně, lípa má list ve tvaru srdce a když kvete, krásně voní.  

   Kromě toho v je koruně koncert, protože tam je ohromná spousta včel a i ten květ je léčivý a i med potom je nesmírně dobrý. Budete-li pracovat s lipovým, bílým dřevem, tak přijdete na to, že je to rovněž jedno z nejušlechtilejších dřev. 

   Zvolili jsme si lípu jako výraz něčeho důvěrného, blízkého a přívětivého.  
 

   Takhle jsme si vlastně zvolili i hymnu. Když budete přemýšlet o tom, co je v naší hymně, tak se tam zpívá jenom o tom, že u nás je hezky.  

   Nic víc a nic míň.  

   S poděkováním těm, kteří za nás položili život a vlastně s poděkováním pak těm, kteří se zasadili o to aby Lidice svůj život teď už po čtvrté a doufám, že teď už definitivně, abych poděkoval, abych vám přál, neboť vy jste pokračovateli tohoto svatého jména, aby se vám i pod tou lípou tak hezky sedělo, aby vás už nic nevyrušovalo v tom nádherném sousedském mírotvorném rozhovoru.  

   Moc vám děkuji.  

   Přeji vám moc hezký svátek.  
 

 
Pro další obrázky z alba klikni ZDE, nebo na úvodní obrázek