Když jsem předminulý týden projížděl esíčkem z Makotřas kolem hřbitova domů, všiml jsem si jen tak letmo že kousek od hrušky stojí traktor s vlekem. Nevěnoval jsem tomu pražádnou pozornost, protože se v oněch místech pohybuje vždy nějaký personál v době seče.

    Pietní území je opět "nakrátko".

    Mimo jiné kvůli dobré zprávě o obecní hrušni jsme měli v Oáze s panem Adamcem schůzku a pak šli hledat památné poválečné kameny, tedy patníky z roku 1945 v okolí bývalé obce. Při tom jsme také narazili na nový ovocný strom na pietním území.

    Zbrusu nová švestka domácí, vysazená jihovýchodně od naší hrušně asi dvacet kroků směrem ke škole. 

    Jak se tam vzala a kdo povolil její umístění právě v těchto místech nám bylo záhadou. Na obci to tajemník nevěděl a to je co říct, protže pan   Čermák většinou ví kde se co šustne.

    Dnes vím, že ji sázeli vítězové literární soutěže " Lidice pro 21 století" a že u Liptálské školy sedí její sestra.

    Proč ne?, byli úspěšní v soutzěži, mají nárok na odměnu a chtějí-li zasadit ovocný strom je vhodné jim to umožnit. Bude to pro ně jistě čest a budou se mít kam vracet, získají k tomu místu osobní vztah.

    Potud je to dobře!

    No a teď co je špatně?

    K podivu je, že se čekalo plných 65 let na to, aby někdo neznalý místních nepsaných pravidel začal po pietním území starých Lidic sázet ovocné stromky. S ohledem na soutěž, která jistě portvá léta a založí tak další dobrou tradici podporující myšlenku Lidic,  se bude příští rok sázet další strom a pak další a další, základ budoucí aleje, nebo dokonce ovocného sadu.

    Starousedlíci potvrdí, že Lidické ženy chodívaly na pietní území skoro denně, ale nikdy neprojevily zájem z pietního území udělat ovocný sad. To by tam už dnes byl a právě teď by se asi česaly meruňky.

    Tehdejší odpor žen ke všem zásahům do “lidické pláně” byl dán hlavně tím, že kdekoliv se “koplo”, byla tu najednou bílá opuka, cihla, pískovcový kvádr, nebo jiný materiál, který obnažen vyvolával tristní vzpomínky. Tak se zachovával na pietním území pokud možno stavební klid, s tím, že už to nikdy jindy jiné nebude.  Při sázení švestky se rovněž objevila opuka a kus cihly. Není to tedy žádný výmysl, ale fakt, pro který to ženy něchtěly.

    Stalo se to nepsaným, ale ctěným  zákonem lidické pláně. Kácet a vymýtit náletové dřeviny a keře to ano, protože by časem údolí zarostlo tak, že by nebylo vidět jak nacisté dokázali obec vyplenit, čímž by ztrácela holá pláň na své bezprostřední vypovídací schopnosti.

    Tak tomu bylo až do letošní půlky července.

    Dokonce ani třicetimetrová socha ženy, kterou chtěl nějaký umělec umístnit na pláň nad kostel (už tam byl i velikostní model z lešení potaženého jutou) neprošla.

    Prostě pláň je pláň obzvláště ta Lidická a to ženy ctily celá léta až do své smrti.

    Máme tu najednou ale další nepůvodní ovocný strom pod kostelem.

    Kdo k tomu dal podnět nevím ale kdo schválil něco s čím generace lidických žen nesouhlasily je zřejmé.

    Lidická pláň, to je ten pravý výraz, který užívala i babička Kohlíčková, když vítala nějakou skupinu dětí, či dospělých, kterou pak prováděla po parku a pietním území. V těch letech se návštěvnost Lidic počítala na statisíce ročně a tak babička prováděla den, co den od jara do zimy.

    Mívala “sesličku” (jak říkala takové té tmavě hnědé dřevěné “thonetkce”), u prvního pískovcového sloupku popínavých růží západně od jezírka. Tehdy to bylo jedno z mála míst, kde se dal vyhledat za sloupkem stín. Se spuštěným šátkem si stoličku, posunovala podle toho kam stín sloupku padal. Ale mnoho si odpočinku ve stínu neužila.

    Co chvíli přišla skupina a tak si utáhla šátek a šla vyprávět.
 
 

    “Tady dole, jak vidíte tu lidickou pláň, tak tady byly samé domky a zahrádky až na druhý konec údolí, všude, co je ta tráva”.
    Babička pokračovala ve vyprávění o demolicí obce, jak dům za domem němci zapálili benzínem.
    “Tak Lidice hořely od desátýho celej tejden. Vyhořelá stavení němci demolovali a na zahradách pak vytrhali všechny stromy aby už nikdo nikdy nepoznal, kde která zahrádka a kde který stavení bylo”.
 

    Tak začínala svoje povídání o lidické tragedii a já to slyšel mockrát vyprávět.

    Dnes se od jezírka přehlédne jen úzký pruh přes rybník Nervák k lesíku pod novým hřbitovem. Prakticky odtud už není “lidická pláň” ani vidět.

    Růžový sad přátelství a míru stál už tehdy a Pietní území bylo čerstvě obehnáno nově vysazeným pásem smíšeného porostu, takže bylo vidět téměř všude až na pozadí, které zčásti zakrývaly vysoké vrby u potoka. Tenkrát ale tak husté a mohutné ještě nebyly, jako jsou dnes.

    To jen trochu vzpomínání, jak vypadala Lidická pláň a proč se měla udržet plání i pro další pokolení.

    Jenomže to vypadá, že už další pokolení nebude mít ten pocit pláně, když se pietní území starých Lidic změní postupně v ovocný sad.

    Myslí si snad někdo, že na pietním území se smějí vysazovat svévolně ovocné stromy? Kdepak. Pietní území má svůj statut a v něm ovocné stromy nemají co dělat.

    Výjimku tvoří právě jen původní hrušeň a ještě pár ovocných stromů zapomenutých německými barbary a dodnes ponechaných, jako svědky co tragedii přežily.
 
 

   V příštích generacích bude postrádat logiku nejen sad na pietním území, kdy holá pláň už nebude holou plání, ale zároveň se vytratí smysl proč je připravované prohlášení hrušně památným stromem (o kterém pan ředitel Památníku musí vědět, neboť Památník Lidice je účastníkem tohoto řízení),  a bude v budoucnu popřen význam jediného ovocného stromu, který vyhlazení přežil, protože v sadu zanikne a vyvolá přirozenou pochybnost, proč je tedy vlastně hrušeň památná.

    O tom se určitě nikdo dětem sázejícím švestku nezmínil, jak je pro nás právě tento strom vzácný a jeho památečnost, že je na spadnutí.

    Pokud návrh vysazovat ovocné stromy na pietním území starých Lidic podpořil někdo z Lidic, tak se zřejmě spletl, nebo se jedná o úlet, nebo ztrátu paměti, nebo pouhou nevědomost, možná i nekompetentnost rozhodovat o věcech, které se dotýkají uzancí doposud platných a ctěných na tomto výsostně pietním území.

    Příměr na závěr. Zkuste si na Olšanských hřbitovech vysadit švestku. Asi vám to tamní správce rozmluví, právě proto, protože se jedná o pietní území kam ovocné stromoví opravdu nepatří až na tu hrušeň.

    Byla tu dříve, než pietní území.