Nejsem příliš pověrčivý, ani zastáncem osudu a podobně. Od doby, kdy jsem chodil do školy a spoléhal na štěstí, které se pravidelně nedostavovalo, protože jsem tu šlápl na kanál, nebo přede mnou přeběhla kočka, nebo jsem si nevšiml kominíka. (Tenkrát ještě chodili, celí umounění a čistili komíny zanesené od sazí z tuhých paliv a hlavně holky si šly vždycky nechat načernit tvář, nebo si sáhnout pro štěstí a my se zase chytali za knoflíky.) Jenomže kde jsou kominíci pro štěstí, místo knoflíku tkaničky a zipy a hlavně sucháče, ty také moc nepomohou.
Ty tam jsou časy pověr a tajných přání.
Jen toho třináctého se nějak nemůžu zbavit.

    Právě dnes opravdu třináctka nezklamala.

    "V širém poli, hruška stojí",  doznívají ze včerejška radostná slova, která přišla poštou. Tolik radosti jsme už užili od toho sedmého, kdy mi bylo potvrzeno opravdové vyhlášení hrušně  památným stromem. Radost jsem neměl jen já sám ale i ostatní, kteří se dozvěděli o tom počinu.
    Ale dnešní odpolední poště ta třináctka minimálně nalepila známku.
 
 

    Těžko bylo ale jen do chvíle, než jsem otevřel ostatní dopisy.

    V nich byl ukryt obrovský elán a nadšení a zápal pro věc hrušně.
Uvědomil jsem si v tu chvíli, že vlastně pláču nad rozlitým mlékem a že není nic ztraceno.  Znovu jsem si přečetl všechny ty odezvy a nabyl přesvědčení, že to lidé nedělají protože hrušeň je, nebo bude, vyhlášena památným stromem, ale pro ni samotnou, aby se vědělo, žen je to fakticky památný strom a že žije aniž by na to potřeboval nějaký oficiální glejt.

    Hrušeň je sama o sobě památná od doby, kdy se ji snažili zaživa pohřbít v ruinách obce, obdobně jako vykořenili i ostatní ovocné stromy ze všech zahrad i sadů ve starých Lidicích.

    Jenomže hrušeň žije a potřebuje ke svému životu jen klid a lidská srdce.
    Ta přicházejí společně s dalšími přísliby uměleckých děl, která oslovení umělci darují na propagaci významného stromu.

    Navštívil jsem malířku a grafičku paní Jitku Válovou, považoval bych za velikou čest, kdyby mohla něco pro propagaci hrušně udělat. Pozorně vyslechla, pohnutý osud hrušně a přislíbila, že ji vyobrazí. Vlastně jsme mluvili o všem možném, ale to podstatné jsem si odnesl. Získal jsem pro hrušeň další otevřené srdce. 

    Děkuji Vám předem, paní Válová.
 
    V závěru dne, kdy píši tyto řádky dospívám k názoru, že ta smolná třináctka také není všemocná. Smolné je, když se do  cesty rozvíjející se myšlence připlete něco malicherného. Pak záleží už jen a jen na velkodušnosti zasvěcených, jak zapeklitou situaci vyřeší.
    Doufejme, že ve prospěch hrušně!

    Omlouvám se všem, které jsem nechtěně mystifikoval a uvedl v omyl jsa přesvědčen zprávou z magistrátu z minulého týdne, že řízení je u konce, i když vlastně, jak se dnes ukázalo nenabylo právní moci, protože se v den nabytí právní moci objevilo v magistrátní poště odvolání.
    Příští řízení bude odvolací a lze popřát jen dobrý konec.

   Jakmile zjistím podrobnosti odvolání, budu o tom informovat.
 
 

Psáno pro Zpravodaj 13. srpna 2007 Antonín Nešpor