Děti šly do školy, což je neklamné
znamení, že je září. Všiml jsem si toho před pár dny, kdy se regály
rozsvítily vystavenými tužkami, pravítky, gumami, a péry a vůbec se vší
tou krásně barevnou romantikou prvních tříd.
Od toho tu září vlastně máme.
S babím létem přicházejí po prázdninách povinnosti pro děti a starosti rodičů, co to budeme proboha zase letos shánět. Není to vždycky stejné, ale ani sortiment pomůcek požadovaný na různých školách není stejný. Ne že by to bylo kdy jindy jiné, akorát toho bylo nějak méně potřeba.
Do prvního ročníku Střední všeobecně
vzdělávací školy (SVVŠ, jak se za našeho mládí kladenská reálka jmenovala),
jsem sháněl logaritmické pravítko po všech čertech a nakonec jsem ho našel
u mého strýce v šuplíku. On ho od gymnasiálních let užíval, protože byl
technik, ale jeho předchozí majitel (dědeček z manželčiny strany), ten
s ním prošel od primy až po promoci na technice a vydržel by s ním asi
ještě dlouhá léta, kdyby na počítání už neměl svoje podřízené.
Tak se "logáro" dostalo až ke mě.
Ono se to nezdá, ale logaritmům bude za pár už 400 let, co spatřily světlo světa. Samotné logaritmické pravítko v moderním pojetí se užívalo plných 120 let. S nástupem elektronických kalkulátorů v 70. letech 20. století však jeho využvání upadlo v zapomění a tak by se dnešní studenti divili, co to po nich kantor (typu pana doktora Bartáka), vlastně chce, vyzývaje do lavic: "K tabuli půjde AN a vezme si logaritmické pravítko a logaritmické tabulky".
"Mám ho ještě schovaný" replikoval by Čochtan.
Přidávám jen, že s logaritmickým pravítkem
dodnes umím zacházet. Jen jediné co jsem se na něm nenaučil je sčítání.
~:o(
Ono kouzelné památečné pravítko nemám v šuplíku, ale při ruce v dílně, protože ho semtam použiji. Míval jsem v dílně takovou malou kalkulačku, ale kde je jí konec? Té už dávno vytekly baterie.
Logáro počítá stále stejně spolehlivě jako před sto lety, na dvě desetiny přesně.
S trochou nostalgie konstatuji,
že prázdniny skončily, želbohu, už to nebyly moje prázdniny.