A schodiště je "fuč".

 

    Když se v padesátých letech Růžový sad přátelství a míru zakládal a když se hloubily základy budoucího Muzea, chodívala tam “banda” lidických dětí, ale nebyla to žádná korporace, protože se na staveniště nesmělo. Moc si z toho nepamatuji, protože my v západní půli obce jsme měli vlastní staveniště poslední řady domů dnes pod hřištěm, což nám skýtalo zákopy a okopy pro ležící, či stojící střelce, při našich hrách na vojáky. Takže jsem se do východního cípu katastru dostal jen párkrát, prolézt kam se nesmělo - do výkopů nově připravované kanalizace dnes dobře odvodňující prostor mezi obcí a Pietním územím.

    Vlastně jsem si ani nevšiml, jak stavba muzea rostla. Určitě má někdo doma v šuplíku staré dobové fotografie a až je objeví, tak je rád na těchto stránkách ukážu. 

    Dnes jsem "načapal" dělníky jak nic nedělají, ale konzumují a odpočívají. Ztichlé stroje naznačovaly polední přestávku.  Měl jsem možnost se přiblížit až k červenobílé pásce označující výkopy kolem západní tribuny Památníku. Nafotil jsem pár snímků část areálu proti muzeu, jak obnaženou tribunu málokdo zná.

    Léta jsem obdivoval zakončení zábradlí pískovcovými “mašlemi”, protože byly nezvykle veliké a měly přívětivý tvar a hlavně byly perfektně hladké. Myslím, že kdo okolo prošel, málokdo si odepřel ten pěkný pocit, pohladit ty zajímavé tvary.

    Dnes se na ně nepodíváte, protože, jak už samotný nadpis článku napovídá jsou i se schodištěm fuč. Ne že by je někdo ukradl, jsou pečlivě snesené a se všemi ostatními pískovcovými kvádříky označené, aby se daly zase dobře osadit po opravě izolace “budovy”, zapuštěné ze tří stran v zemi.

    Dalo by se dnes říci, že je to něco jako nízko-energetický sál.
    Má bezesporu stále velmi krásné vstupní dubové dveře s vnitřním kováním a uměleckým reliéfem vyleptaným ve skle.

    Areál Památníku Lidice je postaven v jednom stylu a tak se k němu i při opravách a úpravách jeho správce chová, jakoby se jednalo o památku. Nebude se zvenčí nic měnit, ani přistavovat. Vše bude uvedeno do původního stavu, jen co se dokončí izolace.

* * *
    Také si pamatuji, že jsme ještě v dobách “hlubokého míru” (kdy sice byla studená válka hrozící se proměnit v jadernou), zde pořádali společně se Svazarmem Kladno zkoušky zručnosti jízdy na sněhu. Právě na parkovišti před tribunou, bylo velké prostranství, rovněž  nově napadaného sněhu bylo dostatek, takže se tudy normálně autem nedalo ani projet. Musel přijet pluh a vytvořit jakousi klikatou dráhu, do které pak vjížděly na čas a eleganci osobní automobily a kličkovaly mezi brankami a zajížděly do pomyslné řady vozidel a couvaly a vůbec byla zábava na to na všechno koukat v záři reflektorů projíždějících vozidel.
    Zkrátka zimní severská rely, kterou by nám mohl leckterý automobilový fanoušek závidět. A při tom bezpečná, protože veškeré kolize, ač vypadajly jakkoliv hrozivě, končily v závějích prašanu.

    Škoda, že to nikdo nefotil! 
 
    Promáčené zdivo bylo vidět už tenkrát. "Mapy" po zdech pomocné místnosti naznačovaly, kde byla izolace porušena. Vím to proto, že jsme měli jednotlivá bodovací stanoviště s rozhodčími noční ZZ  (zkoušky zručnosti) na sněhu, propojena telefonem se zapisovatelem, který seděl právě zde v postranní podzemní místnosti. Jednak aby si mohl svítit a pak aby neumrzl, protože venku bylo značně pod nulou, ale tady v podzemí, stálé vlhko a nad nulou i bez vytápění

    Letos se tribuna dočkala opravy.
    Na hromadě složené žulové kostky, ale i pískovcové stupně rozebraného schodiště, pečlivě proložené dřevěnými proklady, čekají na ruce kameníků a dlaždičů až skončí hrubá stavba, aby byly opět osazeny tam kam patří a kostkami bylo vydlážděno prostranství.

    Myslím si, že se takový pohled na obnažené základy každému jen tak nenaskytne, možná našim vnukům zase až za šedesát let.
    Článkem nenabádám čtenáře k návštěvě, protože se na stavbu nesmí, ale upozorňuji jen, že se něco podstatného děje.


Psáno pro zpravodaj 18. října 2007 Antonín Nešpor  foto autor