Krátce po pietní vzpomínce u pomnéčku padlým z první světové, jsme se stali svědky osazování tabule k Památné Lidické hrušni.  Hned za potokem stojí bývalá obecní hrušeň, k níž přibyla oficiální tabulka se státním znakem ČR. Tabulku osadili pracovníci Ochrany přírody pod vedením pana Petra Starého.
 
    Hrušeň je památná právě proto, protože přežila vyhlazení Lidic německými nacisty. Ve svém mladém věku byla při tom, když se v těchto místech separovaly rodiny. Ženy s dětmi, které poháněny nesmlouvavými německými rozkazy musely jít na jih do školy a muži byli hnáni v opačném směru přes můstek na sever do ovčína Horákova statku.

    Do "Školy mé štěstí" (jak stálo nad vchodem) běžela paní Anna Peková, jenž hrušeň sázela  a vedle ní malý Tóďa. Zčerstva mezi prvními museli opustit svůj nově dostavěný dům č.p. 100 na severním okraji obce.
 
    Pan Vandrdle, obecní strážník z domečku pod hřbitovem (ten hrušeň také sázel), běžel okolo ní přes můstek, ale nikoho nepronásledoval, běžel svůj běh poslední.
 
    Světové strany za to nemohou, ale na sever přes potok se šlo toho osudného rána na jistou smrt.
    Ale to ve chvíli ranní separace rodin ještě nikdo z lidických nevěděl. Promyšlenost dělené separace spočívala ještě v její druhé fázi. V kladenském reálném Gymnásiu byly děti "odebrány matkám a dány na náležité vychování".

 
    Prohlášením hrušně památným stromem pro nás, pro členy Občanského sdružení Lidice, skončila  jedna z prvních etap  programu s názvem: