Když jsem se stěhovala do Oázy, opouštěla jsem dům, kde jsem před tím prožila hezkých pár let života.    Jenomže dům byl pro mne už velkou zátěží a tak jsem se rozhodla žít v domově  seniorů.
Vyvstala však otázka, co se psem? Je to jen Yorkshir, ale přeci jen pes.
Kočka se drží domu a pes pána.  Jde za mnou,  kam se hnu a  tak jsem ho nemohla nechat ani u vnučky. V sídlišti a v paneláku, než přijdou domů z práce a ze školy, to by bylo pro něj k uzoufání.

    Nebylo mi z toho dobře. Jenomže dobré srdce se najde všude a tak mi dovolili, abych si psa vzala do Oázy sebou. Mám milého Arpíčka  u sebe a vypadá to, že už si tu na něj všichni zvykli pro jeho milou povahu. Nikoho se nebojí a štěká jen v nebezpečí, jako když se po terase večer loudal ježek, který si spletl cestu zahradou a hledal nějaké to listí na zimu.

    Tak to bychom měli Arpíčka.
    Ale vlastně mám u sebe ještě Pajdu. O tom jsem hlavně chtěla vyprávět, protože jeho osud začal s mým odchodem do Oázy.

    Jak jsem se zmínila, opouštěla jsem obydlí, kde jsem vychovala dceru i syna a potom i vnučky i  pravnučky a okolo bylo vždy plno domácích zvířátek.  Slepice, kachny, králíci ale v posledních letech už jen pes a kočka. A co čert nechtěl, kočka měla právě v době mého stěhování koťata, ale bylo štěstí, že si je lidé rozebrali.

    To jsem si ale jen myslela. To jsem ještě nevěděla, že kočce zbylo jedno koťátko, které nevyvedla a skrývala ho na půdičce a nikdo o něm prakticky neměl ani tušení.

    Ještě nemělo ani jméno, nemotora a připletlo se autu do cesty. Nebyla jsem u toho, ale podle vyprávění vzali dělníci, kteří to viděli koťátko do auta a odvezli veterináři. Bylo to jeho štěstí v neštěstí. Přišlo by o život, protože hodně krvácelo,  kdyby mu pan doktor nepomohl. Život mu zachránil, ale levou zadní už nemohl.

    Když mi ho v krabici  přivezl nový majitel domu do Oázy,  nevěřila jsem svým očím. Do té chvíle jsem o kotěti  vlastně nic nevěděla a žila v domnění, že jsou všechna zaopatřena. Co jsem s ním teď měla dělat. Uzlíček strakatých chlupů ještě v narkóze a bez zadní nožičky.  Vypiplala jsem ho z nejhoršího a dala mu konečně jméno - podle chůze.

    Pajda je teď dospělý kocourek, čistotný, netoulá se a žije společně s Arpíčkem a mají  se rádi.  Vlastně ho mají rádi i ostatní obyvatelé, protože není žádný loudil, ani louda, jako jiné kočky a neobtěžuje, spíše čeká, až ho sám někdo pohladí. Na jeho chůzi po třech jsem si už zvykla. Na zahradě má dobrý výběh a tak si nemohl přát lepší oázu klidu, než je ta naše. Je to tu takový azylový dům i pro Arpíčka s Pajdou.

Pan Čapek věděl o čem má psát a co kreslit! Jeho pohádky o pejskovi a kočičce teď prožívají moje pravnučky s nimi.