Vypadá to, jako nepodařený název kovbojky.  Také jsem se zalekl toho názvu, ale po prohlédnutí fotoarchivu Oázy jsem dospěl k názoru, že je název patřičný a na místě.
    Dnes v odpoledních hodinách proběhla malá oslava šesti "děvčat". Proč úvozovky?  Je mezi nimi i babička.
    No a proč jsou statečné? Statečně zápolí se svým vlastním tělem a dokázaly to některé i po dobu několika let.  Posezení před vánocemi si dopřály, aby ukončily další rok jejich sportovního snažení.

    Nejdříve se chodilo jednou, pak dvakrát a nyní si vyhradila děvčata třetí hodinku aerobiku v týdnu. Nemají rády, když přijdu a chci udělat nějaký obrázek do zpravodaje. Ani se nedivím. Někomu to cvičení jde jako po másle a někdo se s tím moří, ale vydrží-li půjde to také nakonec dobře.

       Tento proložený text jsem psal v roce 2001 do obecního zpravodaje při příležitosti stopadesáté odcvičené hodiny. Tenkrát se to oslavilo, protože to bylo něco nového. I třístovka zastihla děvčata u prostřeného stolu.
    Sem tam si mohou dovolit malé občerstvení, když tak pilně cvičí.
 
    Dnes by se to také dalo spočítat, kolik hodin cvičení absolvovaly dodnes.  Ale nikdo to už ani nedělá, protože i když je odhad vysoký, není to pro zlepšení kondice podstatné.  Jen pro zajímavost, odhady se blíží tisícovce hodin cvičení.

    V obci se s takovou vytrvalostí může srovnávat jen málokdo. Napadají mě jen fotbalisté, ale ti mají svoje jarní a podzimní kola, zatímco ženy chodí cvičit pravidelně dvakrát týdně. Bez potlesku, bez vnějších stimulů a ještě si za to každá za hodinu musí zaplatit dvacet korun včetně předcvičující.

    Není k tomu co dodat. Mohu jen s obdivem k nim poděkovat za záslužnou činnost a nejen pro sebe, ale i pro ty které si přijdou zacvičit s nimi.

    Popřejme jejich cvičení zdar i v dalších letech a jim samotným dobré zdraví.

    Přijďte si zacvičit!