zpívá se v chronicky známé písni o nešťastném vojákovi co narukoval a musel mašírovat až do Chomutova. Ale teď vážně. Nejde ani o kostelíček, ani o kladenský, ale o lidický kostel a ještě ne ten původní, ale zbrusu nový kostel.
 
    Zjistil jsem, že je pravda, co se  zatím jen šuškalo,  že v místech zbourané rozestavěné galerie (jak někteří odborníci říkají: "Monstrum"), má být opravdu postaven kostel.

    Protože se o všem jen šušká, sice už skoro rok, ale jen šušká, bylo by dobré, kdyby se veřejnost prostřednictvím otevřené diskuse dozvěděla všechny detaily spojené se zamýšlenou stavbou.  Například kolik to bude stát, kdo uhradí náklady, zda stát z našich daní, nebo se na to složí církve, když by se mělo jednat o prostor ekumenický, kde se se stavbou počítá a jak stavba bude vypadat a další otázky, které z článku vyplynou.

    Ale popořadě.
 
    V době vzniku návrhu lidické galerie, měla sbírka uměleckých předmětů již ke čtyřem stům exponátů.  Potřeba vytvořit prostor pro stálou expozici byl tedy legitimní. Když už se mělo postavit dílo reprezentující mezinárodní sbírku, zvolila se varianta, že jen samostatnou galerii ne, ale komplex zahrnující celé zázemí Lidického památníku. V galerii se počítalo jednak s výstavní plochou dostačující pro stálou expozici s jejím dalším rozvojem. (Díla byla v té době v depozitáři v Nelahozevsi a tudíž nemohla být celá léta veřejně vystavována). Dále zde měl být konferenční sál, restaurace, kanceláře a také technické zázemí pro údržbu růžového sadu a pietního území.

    Do stavby, ale přišla revoluce a najednou se zjistilo, že celá stavba je vlastně megalomanská a tudíž do nové doby se nehodící a tedy že se dál stavět nebude.

    Osud rozestavěné galerie, navíc jen částečně zastřešené hrubé stavby, byl zpečetěn.  Od roku 1990  došlo k postupné devastaci hrubé stavby, přestože se už nestavělo materiál potřebný jinde ubýval a ve finále bylo rozebráno i plechové oplocení stavby.  Zbylo jen železobetonové torzo opravdu připomínající strašlivé monstrum, kterému vyčnívající dráty z betonových stěn dodávaly na hrozivosti.  Po deseti letech dokázala příroda rozebrat cihly zděných příček, průsak dešťovky betonovými stropními konstrukcemi vytvořil dobré základy pro vznik rádoby vápencového krasu.  Dílo zkázy samozřejmě dokonali lidé nenechaví.

    Dobrá myšlenka "zastřešit" Lidickou sbírku nevyšla. Na tomto místě by se dalo napsat, že jsme v Lidicích přišli o víc, ale jelikož to nic neřeší obraťme list.

    Rehabilitace zanedbaného Růžového sadu, Pietního území a Muzea s glorietem se ujala až nově zřízená organizace Památník Lidice, pod vedením paní ing. Marie Tělupilové.
    Jak si lidičtí oddechli, když nedokončená galerie, připomínající jejich nezvratná rozhodnutí zmizela protože se našla jiná varianta.
   V té době rovněž Kulturní dům změnil majitele a posléze zašel na oubytě.  Ministerstvo Kultury tuto budovu zakoupilo a tak byly zabity dvě mouchy jednou ranou. Opět zmizely chmury z čel našich zástupců, co s chátrajícím kulturákem.

    Vytvoří se z něj galerie pro Lidickou sbírku, přestože se tam nikdy celá nevejde, ale nešť. Zmizí opět jedna ostuda a do obce se vrátí kultura.

    Z rozestavěné galerie je dnes pohledný trávník, zlí jazykové tvrdí, že nejdražší v Evropě, stál přeci hezkých pár desítek miliónů.

    Změňme ale na chvíli téma.
 
    Brémská iniciativa přišla s nápadem podpořeným sbírkou většiny potřebných finančních prostředků na výstavbu domu pro seniory.  Slovy, dvacet milionů.
    Obec věnovala pozemek a tak mohla vzniknout další dominanta Lidic. V domově, s dnešním přízviskem "pro seniory" vznikl také prostor - kaple, která má sloužit právě účelům ekumenických bohoslužeb i pro návštěvníky obce, aby měli kde
rozjímat a meditovat.
    K tomu účelu byla vybavena velice prostě, jen dřevěným křížem s trnovou korunou, který společně se zazděným kamenem ze základů Horákova statku připomíná historii a přímou souvislost s Lidickou apokalypsou. Němečtí evangelíci z Brém také věnovali mensu s reliéfem lodi jako symbolem naděje.

    Kaple se v průběhu let využívá k občasným bohoslužbám a různým náboženským příležitostem.
    Je ale fakt, že tento prostor není využíván místními obyvateli k účelům, ke kterým byl zřízen. Na poslední bohoslužbu, přestože ohlášenou, nepřišel mimo církevních hodnostářů žádný další věřící z obce, aby vyslyšel slovo boží a mohl se společně s představenými pomodlit.  Není to vinou nezájmu obyvatel Lidic, ani to není nedostatkem propagace. Je to tím, že po návratu Lidických žen po válce domů do Lidic, se náboženská obec v čele s duchovním v Lidicích již nikdy neobnovila.  Ať už to mělo jakékoliv příčiny, je fakt, že v obci zbylo věřících jako prstů na dlani.
    Muži byli zastřeleni společně bez rozdílu víry, děti byly bez náboženských rozdílů zaplynovány v Polsku a ženy, které přežily až na výjimky, věřit přestaly a svoje děti už k víře nevedly.   Víra v boha přestala působit, zanikla v myslích žen s vraždou jejich mužů a hlavně dětí. Zmizela i náboženská obec, pohřbili ji nacisté společně s Lidicemi.
    To že poválečná doba všeobecně náboženstvím nepřála, neznamenalo automaticky, že kdo věřil, věřit přestal.

    Vraťme se ale na začátek.

    Záměr výstavby nového Lidického kostela (ekumenického) přibližně v místech, kde stávala rozestavěná galerie iniciuje zřejmě Památník Lidice a není to na základě požadavku dnes již nežijících Lidických žen, jak jsem slyšel, protože prakticky dvě předchozí generace mužů byly vyvražděny, včetně většiny dětí a ženy, které se vrátily, pravý zájem o obnovení Lidické náboženské obce s obnovením kostela neměly.  Kdyby to chtěly, tak by už kostel dávno stál.
    To je nutné si uvědomit.
    Dále je důležité si uvědomit také, že dva nevysvěcené (protože ekumenické) prostory k rozjímání, či meditacím, nebo modlení (nazvěme to každý podle svého), v obci s pětisty obyvateli je luxus. Obzvláště když se nenaplní ani ten stávající, daleko menší prostor, nemluvě o ceně. Kolik takový kostel může stát?
 
    Stavět v Lidicích nový kostel je opravdový přepych. Bude-li využíván, tak možná návštěvníky, ale bohužel Lidickým nepomůže. Že by zvýšil návštěvnost Lidic, to se předpokládat nedá, neboť se nejedná o obnovení původního kostela v původním místě, ale o zbrusu nový objekt, tedy nikoliv historiký artefakt, který by měl přímý vztah k myšlence Lidic.
 
    Jakákoliv nová stavba, či provádění nepotřebných úprav vyvolává jen otázku zda-li ta, či ona změna prospějě údolí smutku, komu vlastně prospěje?
    Území Lidic, které bylo vykoupeno ve prospěch Památníku Lidice je právoplatně stavebně uzavřeno a tedy na něm  není povoleno provádět jinou stavební činnost, než údržbu stávající zástavby. Jdná se o přirozenou obranu pozemků původně vlastněných výhradně obcí starých Lidic proti výstavbě nových účelových zařízeních ve prospěch třetích osob.

    Za prostředky na výstavbu nového kostela by se daly vydláždit chodníky v západní části obce a položit část inženýrských sítí k nové zástavbě, nebo by se dala vystavět škola, nebo nejmodernější vzdělávací centrum přístupné z internetu těm, kdo se do Lidic podívají jednou za život, možná ani nedostanou, protože na to nemají finanční prostředky.
 

    Je jasné, že tento postoj asi obecně věřící nesdílejí a církevní hodnostáři možná aktivitu vedení Památníku Lidice uvítají. Nicméně to obci samotní nepřinese žádný užitek, protože meditativníh ekumenický prostor celoročně udržovaný a denně přístupný již existuje v Oáze, nicméně místními občany k těmto účelům využíván není, ani věřícími, kterých v obci od války nepřibylo.
    Troufám si však tvrdit, že výstavbou ekumenického kostela Lidická náboženská obec nevznikne.
    Věřící, kteří v obci žijí, mají každý svoje společenství, možná vzhledem k současné pluralitě církví, každý jiné a pro potřeby své osobní víry kolikrát ani ekumenický prostor nepotřebují.
     
    Díky panu Mottlovi a jeho reportáži z Osvětimi o posledním žijícím svědkovi, členovi sonderkommanda, jsem si ověřil, že nejen v Lidicích existují stejné nezodpovězené otázky, které vyšly i z úst polského svědka.
Jedna z nich padla v rozhovoru nad rozbořenou plynovou komorou.
    "Kde byl bůh, ke kterému se všichni modlili?"
    "Nepomohl ani z jedné strany, ani zleva ani zprava ani ze předu ani zezadu nepřišel a nezachránil nevinné lidské bytosti před zaplynováním". "Milióny jich bylo".
    Tolik přímá výpověď starého muže, který svůj příběh celý život tajil, ale do hrobu si ho vzít nechce. 

 
    Postoj lidických žen k víře v boha po válce je naprosto pochopitelný. Jednak před válkou ne všechny byly věřící s ohledem na blízkou kladenskou industrii, ale hlavně zažily od nacistů příliš mnoho nelidského zacházení bez vyslyšení  proseb, takže těžko může někdo stavět na tom, že chtěly kostel po válce obnovit a že jejich snahy byly v důsledku poválečného režimu potlačovány.

    Pro koho by  kostel vlastně obnovovaly, když jejich víra v boha byla natolik otřesena, že věřit přestaly a když z jejich víry časem nezbyla ani ta kacířská otázka: "Kde byl bůh, když se staly Lidice?"

    O opaku, nás pozůstalé, může těžko někdo přesvědčovat, rovněž se odvolávat na přání našich maminek a babiček. My s nimi žili od malička, až do jejich posledních dnů, museli bychom o takových přáních něco vědět.