Snímek stejného názvu jsem pořídila hned po ránu kolem šesté hodiny. Je na něm zachycena část náměstíčka kudy denně chodím. Víc vlevo je kašna a za ní památníček, který jsem už jednou popsala v článku Jak se vzpomíná na veterány válek v Britanii?
    Moře v zádech, čekám na městský autobus a fotím jak padá. Sníh je pro obyvatele Brightonu velice nevšední podívaná.

    V časopise, kde mi fotografii otiskli o té náladě nic ale docela nic nepíší, ani název nezmínili, venkoncem i jméno mi zkomolili! Alespoň, že ten obrázek vyšel. Mám z něj radost stejně velkou, jako když na pobřeží začal padat sníh.

    Sníh tu napadne tak jednou do roka, protože bydlíme přímo na břehu moře. Ačkoliv se nám zdá ledové stejně ohřívá pevninu i vzduch natolik, že se sníh udrží sotva pár hodin a roztaje. 
    Ve vnitrozemí je tomu ovšem jinak, tam sníh vydrží ležet třeba i celý den!

    Všichni jsou z toho vždycky "na větvi!". 
    Je to nezvyk.
    To pak děti skáčou radostí a jdou hned sáňkovat i na té troše sněhového poprašku. Za pár minut jsou svahy v parcích a zahradách doslova vyhoblovány až na bláto.

    Dospělí šílí, protože byť je sněhu jen pár centimetrů, provoz na silnicích doslova "zamrzne".  Sypače ani pluhy tu nevedou, navíc řidiči nejsou na sněhu trénovaní, a tak se všechno pohybuje krokem.

    Od domorodců jsem slyšela, ze se taky stalo, že najednou napadlo 20 cm sněhu, no a to potom byli lidé odříznuti od ostatní civilizace třeba celý týden, než ta kalamita roztála.
    Myslím, že tu snad ani nevedou zimní pneumatiky a sněhuláky také nestavějí. Ten můj byl výjimka.

    Kdo by taky čekal sněhuláka v jižní Anglii na pláži? , ale hlavně že se líbil!