Čekal až se uvolní přechod, ale nepřerušená kolona vozidel v obou směrech mu nedovolila přejít ani po  přechodu pro chodce. Nikdo nezastavil i když už stál na krajnici vozovky, takže mu autobus prostě ujel.
 
    Není to jeho chyba, ani autobus nejel příliš brzy. Na vině je opravdu přetížená vozovka z Kladna do Prahy a zpět.  O příčinách, proč se tolik jezdí do Prahy, proč je silnice přecpaná tak, že vznikají úrazy i smrtelné, jak jsme se mohli přesvědčit opět minulý týden, nemusím rozebírat.

    Po válce to bylo naopak. To jezdily za prací pražáci do Kladna třikrát denně pendlovaly konvoje autobusů s dělníky na ranní, odpolední a noční směnu do Poldovky a zpět. Na jmenovkách jsme mohli číst názvy pražských čtvrtí. Praha Modřany - Kladno a zpět, Praha Holešovice - Kladno a zpět a tak dále.  Individuální doprava se ještě tenkrát nepěstovala proto byl  provoz jen nárazově hustší.
 
 
    Myslím, že jsem se stal jednou z prvních obětí "betónky", jak jsme silnici mezi Lidicemi a Buštěhradem říkali. Díky zakopnutému míči přes bránu buštěhradského hřiště, který skončil až na betónce,  mě hráči nalezli na silnici krvácejícího v bezvědomí. "Sebrali ho hrobníkovi z lopaty", šeptalo se.
    Srazil mě motocyklista a ujel.
    Pobyl jsem v nemocnici tři čtvrtě roku. Prodělal pár operací a díky další čtyřleté intenzivní reahbilitaci chodím i když ...  Mám s tou silnicí svoje zkušenosti a vím tedy o čem píši.

    Ve třetím ročníku základní školy jsem nebyl klasifikován a musel jsem ho opakovat. Mohu vylíčit strasti a bolesti, které jsem přetrpěl s nohou, kterou mi na přímluvu maminky u pana primáře Seidla z Kladenské nemocnice na ambulanci hned neuřízli, ale vypreparovali rozšiřující se sněť a pak pospojovali co se spojit dalo, aby podkolení vazy, nervy ani žíly neodumřely.
    Tři neděle jsem proležel v horečkách, jak se tělo bránilo sepsi. 

    Kdo zná moje pajdání den co den na autobus, dá mi za pravdu, že to trvalo léta, než jsem začal chodit i bez ortopedické podpory. Gumovým pásem jsem  zdvihal nárt, abych nechodil "čapím krokem" a neklopýtal po rovině, protože mě noha nechtěla poslouchat. Málokdo zdravý si dovede představit, jaký je to svízel, když člověk chce a tělo ho neposlouchá. Já ano, prožil jsem pocit mrtvé končetiny.
 
 
    Dnes půl Kladna, ne může, ale musí jezdit za prací do Prahy, protože Poldovka vzala za své.  Jenomže se s tím mělo počítat a měla se už dávno vybudovat rychlodráha obdobná metru, nebo alespoň vést dálniční přivaděč z Kladna, který byl vyprojektován v době, kdy se dálnice Praha Slaný budovala. Koridor podél buštěhradské haldy s vyústěním na přemostění dálnice mezi Bouchalkou a Stehelčevsí by zajistil klid mezi námi a Buštěhradem.  To by se to vyjíždělo z Lidic i z Buštěhradu a bezpečněji přecházelo na na zastávku autobusů.
    Dodnes žádné kloudné a bezpečné řešení pro chodce není a než tomu tak bude, aktivní bezpečnost (semafor na tlačítko) na přechodu pro chodce bude scházet.

    Následující řádky mohou působit cinicky.
    Úrazy i smrťáky se množí, takže "doufejme, že jich bude přibývat", aby alespoň naše vnoučata už měla na přechodu tolik potřebný semafor. Kdo rozhodne po kolika mrtvých, či zraněných se s tím bude už něco dělat?
    Celou tu "bídu a denní stresování" přecházejících nikomu nepřeji. Ani vedení policie, které před lety rozhodlo, že semafor zde ještě není třeba, toto stresování nepřeji. 

    Nicméně ve vzduchu stále visí jako Damoklův meč otevřená otázka:
"Kolik zraněných, či mrtvých je ještě potřeba, aby se semafor umožňující bezpečný přechod chodcům instaloval?"

    Do té doby než o semaforu někdo rozhodne číhá na přechodu smrt!