Někomu život, někomu smrt! - křest knihy

    Krátce po novém roce jsem na těchto stránkách psal o vydání třetího dílu trilogie Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt!  Také jsem upozorňoval na fakt, že ačkoliv je tato publikace zřejmě nejobjemnější z trilogie, bude její náklad velmi brzy rozebrán.  
 

 
 
    Minulý týden jsem dostal pozvánku na křest této knihy u příležitosti koncertu Taxmenů pořádaného jako Pocta válečným veteránům. Maminka se třetího křtu nedožila, ale v duchu jsem jí všechno vyprávěl hned následující den, když jsem šel ke hrušni a na hřbitov.

    Vyprávěl jsem, jak jsem viděl známé tváře a pozdravil se s nimi i jejím jménem. Jenomže místo některých známých jmen a šarží přibylo jmen pozůstalých. Hana Fajtlová, manželka generálporučíka Františka Fajtla stíhacího pilota, příslušníka 1. a 17., velitele 122 a 313. peruti RAF a 1. čs. stíhacího pluku v SSSR.

    Mohl bych psát  o přítomném  panu plukovníkovi Alexanderu Bérovi z  čs. jednotky z Buzuluku, účastníku legendární bitvy u Sokolova a dalších bojů prvního armádního sboru v Sovětském svazu. Můžete si přečíst knihu Z Buzuluku do Prahy.
    Mohl bych psát o panu Václavu Bozděchovi a jeho psu Antisovi.  Tehdy seržant se svým čtyřnohým kamarádem, bojovali za vlast pod křídly RAF. Můžete si o něm přečíst v knize Hrdinný letec RAF-Vlčák Ant.
 
    No a tak bych mohl pokračovat o dalších hrdinech války.
Veterány i pozůstalé hned z počátku  přivítal Vráťa Vyskočil, zpěvák a spíkr skupiny Taxmeni. Celé divadlo je pozdravilo mohutným potleskem.

    Třicet jmen - třicet osobností - třicet statečných! Třicet připomenutí války a osudů lidí, kteří se nebáli násadit vlastní život za druhé, za vlast, za republiku. Poznali, žal nad ztracenými příbuznými a kamarády, pocítili radost z vítězství, ale i strasti z opovržení těmi, pro které svoje životy nasazovali.
    Pocta patřila také těm, kteří v roce 1945 už nedošli, nedopluli a nedoletěli. 
 

    Připomněl jsem si, pomalu zapomenuté heslo "Lidé bděte!" a jeho parafrázi "Lidé čtěte!".   Čtěte příběhy našich hrdinů! Ať ani naši budoucí na ně nezapomenou!

    Myslel jsem na maminku i strejdu Pepího, kterého jsem nikdy nepoznal.  Měl podobný osud jako mnoho dalších čs. letců u RAF, kteří válku přežili, ale byli donuceni po únoru odejít znovu za hranice.
    Ti, kteří zůstali, byli "královsky odměněni" - zavřeli je na léta do kriminálu.

    Strýc v předtuše nadcházejícího odešel zpět do Velké Britanie. Vypravil se stejnou cestou, kterou odcházel před válkou bojovat proti Hitlerovi. Po únoru odchází za manželkou Winifred a svými dvěma syny Venouškem a Pepíčkem.  Byli po otci lidičtí a přestože po válce žili v Kročehlavech v Arbesově ulici pod pivovarem, společně s dalšími ženami a dětmi z Lidic, do nově vystavěných  Lidic se už nedostali.
    Tehdejší politická situace našim hrdinům nepřála.
    Strýc Josef Horák odešel aniž by někoho po cestě zavraždil, stejně byl v nepřítomnosti degradován a odsouzen.
    Přestože k tomu byla veřejně vyzývána, moje maminka za to svého bratra nikdy neodsoudila. Když mamince nebylo dobře, po návštěvách tajných, neustále pátrajících po sebemenším náznaku jejího spojení s Anglickou švagrovou a synovci, říkávala: "když jsem přežila gestapo a lágr, tak přežiju i tohle".  A přežila! 
    V tom byla její síla.

   


 
    Koncert Taxmenů i se křtem trval skoro dvě hodiny a potom se povídalo.
    Potkal jsem zde přátele ze Spolku pro vojenská pietní místa a tak jsme debatovali ještě dlouho do noci.
 

    Chtěl jsem na závěr poděkovat panu Jaroslavu Čvančarovi za jeho význačné dokumentární dílo, které je naprosto ojedinělé.
    Trilogie "Někomu život, někomu smrt" se nedá jen tak číst.
    Jakmile některý díl čtenář otevře, okamžitě mu dojde, že je to ve své podstatě velmi podrobný návod plný záchytných bodů, které evokují potřebu se dozvědět další detaily z několika tisíc životních příběhů, ze kterých by skoro každý sám vydal na román.
 
 

Pro zpravodaj 18. dubna 2008 připravil Antonín Nešpor
Jaroslav Čvančara, zakládající člen kapely Taxmeni, "pikuje" bendžo. (foto autor)