Odhalení základního kamene pomníku Operace Anthropoid. 
 
    Výcvik parašutistů připravujících se na tuto tajnou misi probíhal převážně ve Skotsku. Proto dnes dopoledne v Praze  - Libni vyhrávala Skotská vojenská hudba. Zahajovala a doprovázela slavnostní odhalení základního kamene pomníku Operace Anthropoid.

    Na úzkém pruhu uprostřed křižovatky V Holešovičkáh a Zenklova se sešli váleční veteráni s veřejností,  představiteli Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu a České obce legionářské a představiteli Vojenského historického ústavu, aby se zúčastnili slavnostního odhalení základního kamene.
 
    Uplynulo dlouhých 66 let  od chvíle, kdy právě  v těchto místech byl uskutečněn atentát na Heidricha. Po tři generace se od konce druhé světové války se nepodařilo (až dnes) prosadit prostou vzpomínku na ty, jenž dokázali, že náš národ, ač poroben v nejtěžší chvíli se dokázal ještě bránit, že nekapituloval.
 
    Aktéři operace Anthropoid splnili svůj slib daný sami sobě, když odcházeli do zahraničních armád bojovat proti Hitlerovi. Naplnili vojenskou přísahu, přestože po demobilizaci už bojovat ani nemuseli.
    Museli!
    Velela jim jejich vlastenecká srdce.

    Základní kámen byl odhalen a přítomní se začali zajímat jeden o druhého. Přátelská setkání, výměna úsměvů a stisků rukou lidí, kteří tu dobu prožili a pamatují, jak to bylo. Přestože se toto téma týká osobně hlavně pamětníků, přesto jsem zaznamenal pár mladých tváří zajímajících se a naslouchajících vyprávění pamětníků. Ještě před polednem zde postávaly hloučky uniformovaných a civilistů. Celou akci rámovala čestná stráž v dobových uniformách a krojích Sokola. Dokonce se objevil i autenticky civilně oblečený muž v klobouku s pláštěm přes aktovku z níž vyndal nakonec samopal STEN.
    Skotská kapela zahrála na rozchodnou ještě pár našich národních.

Pozvánka na odhalení základního kamene a zároveň na vernisáž výstavy,
kterou uspořádal VHU a magistrát Prahy 8 pod názvem  "2. světová válka v ulicích Prahy 8"
a která je instalována v obřadní síni Libeňského zámečku.
 

 
  


    Ještě jsem uviděl něco, co mi připomnělo moje mládí, kdy jsme si hráli na vojáky a zažívali to, co naši rodiče okusili  na vlastní kůži. Stáli tam, nenápadně, schováni za hradbou dospělých, dva odhodlaní a určitě čekali na znamení zrcátkem.
 
 
 


Pro zpravodaj 27. května 2008  připravil Antonín Nešpor foto autor