"Město Cheb podepsalo smlouvu o zřízení německého válečného hřbitova", to se psalo v médiích po 26. květnu.2008. 

    "Hlavními důvody, které nás k tomu vedly, byla úcta k člověku a úcta k lidským ostatkům," konstatoval starosta Chebu Jan Svoboda. který dohodu s předsedou německého Spolku pro péči o válečné hroby Reinhardem Führerem podepsal.
 
    Podle dohody by v Chebu měly být v první fázi uloženy ostatky asi 4000 německých vojáků. Ty se v posledních letech několikrát přemisťovaly. Původně mělo vzniknout pohřebiště na evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích po roce 2000. Asi 4000 krabic s ostatky ale nakonec skončilo ve vojenském výcvikovém prostoru Brdy, přestože už byl dán souhlas pražského magistrátu se stavbou vojenského hřbitova v dané lokalitě. 
    To že naproti přes ulici je před budovou Strašnického krematoria umístěn popel 2154 Českých vlastenců popravených za stanného práva, to určitě radní nevěděli, jinak by to nemohli povolit. Bylo třeba jim to připomenout a to dvojnásob, protože i tehdejší předseda svazu bojovníků se vyjádřil, že ten hřbitov by nikomu nevadil.
    Ale vadil.
     Pravým důvodem, proč se neotevřelo nové vojenské pohřebiště v Praze byly ostatky příslušníků SS o kterých se dodnes takticky mlčí. Zmiňují se jen a pouze ostatky vojínů německé branné moci, v našem povědomí členové wehrmachtu, tedy řadoví vojíni. Jenomže ke konci války v Čechách válčily i elitní jednotky,  tedy i příslušníci SS a kolik jich tu zahynulo a bylo na místě pohřbeno?
    Tento údaj doposud nikdo nezveřejnil a dokud se neprovede identifikace doposud ještě neidentifikovaných ostatků, tak to ani vědět nebudeme.

    Proč ale ta připomínka.

    Dne 19. června 1942 se v Dykově ulici v Praze na Vinohradech v tajném útulku pro těhotné vězenkyně narodila Anně Kohlíčkové dcera Věnceslava. Novorozeně  matce odebrali a už se sní nikdy nesetkala.

    Dětí, které se narodily po lidické tragedii bylo celkem 7.  Šest v Dykově ulici a jeden chlapec se narodil až v koncentračním táboře Ravensbrück paní Františce Hroníkové.  Byl okamžitě usmrcen.

    Ze sedmi dětí  narozených po tragedii se vrátily jen dvě.

    Stejný osud který postihl Annu Kohlíčkovou s její dcerou Věnuškou postihl i Marii Hanžlovou s jejím synem Karlem, Žofii Peškovou s její dcerou Marií a Annou Strakovou s její dcerou Annou.
Z těchto čtyř  matek jen tři přestály útrapy koncentračního tábora (paní Žofie Pešková zemřela na samém konci, při pochodu smrti). Po válce pak obdržely od soudu výrok, že jejich děti byly prohlášeny  za mrtvé.
    Nic víc, nic míň!

    Nemají hrob, přestože známe jejich matriční jména: Anna Carol, Marius Victor, Erica Graf a Martha Egger, nevíme kam se poděly jejich ostatky.

    Jak důstojně zacházíme s ostatky německých vojáků wehrmachtu ale i ostatky nacistických zločinců z řad SS, protože hlavní důvod, který nás k tomu vede, je úcta k člověku a úcta k lidským ostatkům?

    Kde jsou ostatky těchto dětí nevíme a tak se stalo, že někdo hrob má a někdo nemá.
 
    Kytičku vzpomínek přinášíme v těchto dnech alespoň do místa jejich narození - do Dykovy ulice č.p. 20.