Vážené dámy a pánové, milé sestry a bratři,
byla jsem pověřena úkolem ukončit toto vzpomínkové shromáždění. Ráda tak činím. Stalo se tradicí, že vždy ve výročí lidické tragedie se zde setkáváme, abychom uctili památku obětí nacistické zvůle a spolu s těmi z lidických žen a dětí, které přežili vzpomněli na ony hrůzné chvíle, od kterých v letošním roce uplynulo 66 let.
Tehdy v červnových dnech roku 1942 osud této malé dělnické vesničky uprostřed české kotliny otřásl světem. Ten se pak pod tíhou svědomí rozhodl, že Lidice budou žít. Po celém světě i daleko v zámoří najdete obce a města nesoucí jejich název. Matky dokonce dávaly toto jméno svým dcerám. Je tomu 66 let. A svět i my jsme se změnily.
Ve svých vystoupeních sice stále hovoříme o demokracii a svobodě, dokonce připomínáme nutnost udržení odkazu odboje a i nadále všichni vzýváme a prezentujeme jména a názory našich prvních prezidentů, ale realita skutků je úplně jinde. On totiž ideál humanitní demokracie vyznávaný oběma velikány předpokládá občana angažovaného ve věcech, otázkách veřejných, jeho odpovědnost za život svůj, obce i celého státu. Předpokládá svobodnou lidskou bytost, rovnost všech občanů, nezcizitelnost lidských práv.
Jsme svědky toho, jak současná politická
i kulturní reprezentace od tohoto ideálu odstupuje. Markantním příkladem
byla velká a jinak odborně velkoryse připravená výstava Albrechta z Valdštejna.
Ve své podstatě však znamenala zpochybnění myšlenek Masarykova nebo Benešova
úsilí a jejich životního zápasu o vznik existenci samostatné republiky.
Proč to připomínám? Je neoddiskutovatelnou pravdou, že jak hledíme na svou
minulost, jak ji poměřujeme je svědectvím i o našich vlastních hodnotách.
Názory Masaryka a Beneše, tedy ony základní ideály první republiky jsou
dnes pro mnohé mocné příliš nebezpečné. Protože ten kdo má v ústech Masaryka
a Beneše nemůže tak lehce ve veřejném životě lhát, krást a podvádět své
spoluobčany i voliče.
Stojíme tedy zde na místě tak symbolickém.
Nechme tedy symboly hovořit. A tak také nenechme politiky brát do úst to,
v co nevěří. Žádejme po nich, aby dostáli svým slovům a slibům. Buďme sebevědomými
a hrdými občany, protože na nás záleží jak naše země bude vypadat a jakou
ji předáme naším potomkům a zda bude jméno Jana Husa, Jana Žižky, Jana
Amose Komenského, Františka Palackého, Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše
nejen s úctou vyslovováno, ale zda také bude podle jejich myšlenek konáno
v našem veřejném i soukromém životě.
Vážení, dobře víte, že Český svaz bojovníků za svobodu ctí historickou pravdu a je odhodlán za ní bojovat. Často za to sklízí jisté opovržení a je napadán, někdy i dost nevybíravě. Náš postoj k odkazu odboje přece neznamená, že chceme vzbuzovat protiněmecké nálady. Skutečností je opak. Svaz do šíře rozvinul spolupráci s německými antifašistickými organizacemi i s mnohými organizacemi společenského charakteru, především pak s německými vládními kruhy. Pouze odmítáme ono stálé omlouvání našich politiků a ze strany Německa záměnu následků za důsledky. Čeští politici by si měli uvědomit své poslání a povinnost, která z toho vyplývá. Jsou to povinni občanům, především pak těm 360 tisícům českých obětí, které pro svobodu a demokracii položily ve druhé světové válce svůj život. Konečně položili ho také za ně. Vždyť díky těm, kteří za svobodu bojovali, mohou dnes vládnout.
Dovolte tedy, abych vám všem poděkovala za dnešní účast. Odbojářům i těm mrtvým za statečnost a odhodlání bránit svou vlast.
Dovolte, abych také poděkovala vedení
památníku Lidice, který převzal i péči o Ležáky, ze jeho práci a to i přesto,
že se v některých věcech názorově rozcházíme.