Zeptejte se rodičů, co je to Pečkárna. 

    Zeptal jsem se pár lidí na ulici, zda-li vědí co je to Pečkárna. Že to nevěděli cizinci (až na jednoho Angličana), to mě nepřekvapilo, protože je to jeden z našich Památníků odboje.
    Když jsem oslovil, nevím už ani kolikátého mladého člověka, cca 25 let, tak ten si jediný vzpomněl, že tam za války bývalo gestapo v Praze.  Ostatní jen nevěděli, nebo se snažili Pečkárnu někam zařadit třeba mezi kluby. Pečkárna není ani jazzový klub v Brně, tam je  jen Stará pekárna, brněnský noční jazzový klub.
 
    Už jsem se dalších lidí neptal, ne že by proti mně už Václavským náměstím neproudily davy, ale začal jsem se stydět, že nevědí, vlastně mi najednou připadla moje otázka nepříznačná a do dnešní doby se nehodící.

    Přemýšlím čím to je, že nevědí.
    Dějepisem, výchovou v rodině, nebo je to všeobecný trend zapomenout na příkoří, obzvláště, když bylo tak bolestné.

    Ve škole jsme „museli“ číst knihu Julia Fučíka Reportáž psanou na oprátce.
    Všimněme si, imperativu, který si skoro každý přidává, jakoby to bylo proti jeho tehdejšímu, možná i dnešnímu přesvědčení, že se to nemusí, ačkoliv tehdy jakoby muselo číst.
    Přiznám se, že jsem nikdy souvisle onu knížku nepřečetl. Spíš jsem ji znal z rozhlasu a televize. Nečetl, přestože jsem měl k tématu blíže než ostatní. Jména gestapáků vystupujících v reportáži se prolínala s osudy vězněných, které jsem znal. Nečetl, ale znal. Znal i z babiččina vyprávění jméno Gusty Fučíkové a chodil do školy, co nesla jméno Julia Fučíka. Od té doby znám i Pečkárnu.

    V dějepise se dnes asi mnoho o těchto místech a událostech děti nedozvědí a protože je po sametové revoluci už dvacet let, tak to málokdo z mladých asi bude vědět.
    Doma se téma také asi moc neprobírá, protože ekonomická situace v rodinách je poslední dvě desetiletí aktuálnější než cokoliv jiného, no a tak to všechno samo spěje k pozvolnému zapomnění příkoří, také proč ne, vždyť "už je to tak dávno", že!

 
    Byl jsem se po letech podívat v Pečkárně – Petschkově paláci, dnes využívaném Ministerstvem obchodu a průmyslu. Před hlavním vchodem do budovy se sešlo asi dvacet zájemců o historii. Prohlídku zprostředkoval pan Vladimír Štrupl, místopředseda občanského sdružení Spolek pro vojenská pietní místa.

    V Petschově paláci, v ulici Politických vězňů, stojí mohutná nárožní budova,  přes park naproti Smetanovu divadlu. Ve vchodu nás uvítal a provedl Památníkem českého odboje pan Ing. Emil Kulfánek, plk v.v., takto dobrovolný průvodce, který vyprávěl přes dvě hodiny velmi poctivě  a odpovídal na položené otázky.
    Prohlídku s výkladem  jsme absolvovali  v autentickém prostředí, udržovaném dle možnosti v původní podobě od konce války.
    Napůl podzemní místnosti navozují temnou atmosféru vězení. Sem byli sváženi političtí vězňové k výslechu gestapem. Chodbou byli vehnáni do haly, odkud  se šlo ke kobkám, nebo do „biografu“.  Samotky netřeba popisovat. Jsou všude stejné. 2x1 metr, úzká pryčna a masivní ocelové dveře na zámek. 

    V „biografu“, v místnosti s dřevěnými lavicemi bez opěradel, seděli vězni, vzdáleni od sebe jeden metr. Vzpřímeně s rukama opřenýma o kolena si „promítali“ myšlenky na bílou stěnu vpředu. Jako v kině běžel každému jeho životní osud před očima, když čekal co s ním při výslechu bude.  Hlídající esesák v černé uniformě s rákoskou v ruce (stojí tam dodnes jeho figurína), dohlížel na dodržování kázně v „domácím vězení“, jak gestapáci tuto místnost  nazvali.
 
    Na zdi je nepřehlédnutelná vyhláška:
 

    Málokdo si dnes dovede představit, co je to třídenní půst, natož stát tři dny v jednom kuse v pozoru na jednom místě.

    Do mučírny už naše cesta nevedla a nepovede návštěvníky asi ani v budoucnu, protože se tato místnost využívá dnes jako sklad.
Tabulku s nápisem 400 IIA ze dveří mučírny ale uvidíte, stejně jako náčiní k mučení vězňů. Jsou uzavřeny v prosklených vitrinách po stěnách expozice.
    Pan ing. arch. František Rafaja, po návratu z koncentračních táborů Oranienburg a Sachsenhausen cedulku ze dveří místnosti 400 sejmul.  Z té místnosti v Pečkárně, kde byl hned po svém zatčení v roce 1942, několik dnů vyslýchán a mučen. 

    Kdo neví, ať se zeptá rodičů, možná prarodičů, ale nejlépe by udělal, kdo neví kde Pečkárna je a co je to za budovu, aby ji navštívil.

    Zde byly vyslýchány a mučeny tisíce českých vlastenců, povětšině přivážených k výslechu z pankrácké věznice.
 

    Na nároží paláce je osazena bronzová pamětní deska od Jiřího Prádlera s figurou muže od sochaře Zdeňka Vodičky s textem: 1939 - 1945. Zde bojovali, trpěli a umírali bojovníci za svobodu naší vlasti. Nikdy nezapomeneme jejich památky a zůstaneme vždy věrni jejich odkazu. Lidé bděte!