Hrob neznámého vojína je symbolem miliónů padlých vojáků ve válečných vřavách.
    Lidice jsou světovým symbolem nesmyslností válek, stovek vyvražděných vesnic a obcí..
    U nás se k nim ještě řadí Ležáky, Ploština, Javoříčko a na Ukrajině přibližně 800 vesnic. Jinde ve světě jsou místa další, v Itálii, Řecku, Francii, později ve Vietnamu a jinde.

    Před Lidicemi 500 oprav, 200 zastřelených v Lidicích a Ležácích, za heydrichiády 5000 popravených, na Volyni v Českém Malíně postříleli nebo upálili vojáci wehrmachtu 374 Čechů. Druhá světová válka, tj. 20 miliónů mrtvých vojáků a 40 miliónů mrtvých civilistů; po dobu války umíral každé tři vteřiny člověk.
 

    Lidická hrušeň
( Na okraj lidické tragedie )  

    V každém skromném, ale slušném hornickém domku v Lidicích chovali obyvatelé kozu. Významně přispívala k výživě rodiny, vypásla každou mez, každý příkop; říkalo se, že koza je kráva chudých. Stejně tak, pokud bylo i možno, byla u domku či poblíž alespoň jedna hrušeň, třeba i planá – polnička. Vše se zpracovalo, aby byly zásoby na zimu. Malé hruštičky děti posbíraly, usušily se a z rozemletých byla pracharanda, která musela být po ruce v kuchyni po celý rok. Používala se místo skořice, zahušťovala kaši, sypaly se škubánky i knedlíky.Navíc, hrušeň se dožívá vyššího věku než třeba jabloň a konečně truhlář mohl z kmene udělat pěkná červenohnědá prkna na nábytek. Hospodařilo se všude  a maminky uměly zpracovat vše, co jim poskytla blízká příroda. Také se věřilo, že jen na hrušeň lze přenést svou nemoc, dnu, tuberkulózu i bolest zubů.

    Při nacistické likvidaci Lidic svedli do německého velkostatku v Buštěhradu mj. 144 koz a 16 ovcí. Stromy a keře vyvrátili, spálili, jen ta jediná, naše památná hrušeň šílené běsnění přežila.

    Hrušeň je velmi stará kulturní rostlina, kultivovala se již od starověku; staří Římané rozlišovali 40 odrůd, dnes je kultivarů a kříženců přes 4.000.

    Polničky  ( poznají se podle toho, že plod – hruštička – je téměř kulovitého tvaru a má dlouhou stopku ) vydrží hodně přes sto let, zušlechtěné mají život kratší. Naše vlast je hrušním zaslíbená, nejlepší hrušková oblast je na středním toku Ohře, na jižních a východních úbočích Středohoří.
    Řada lidmi vybraných odrůd měla i pěkné názvy, dnes již většinou pozapomenuté: solanka, koporečka, cibulka, citrónka, ovesnice, mydlinka, vavřinka, máslovka.

    Lidická hrušeň je vyhlášená za památný strom a je svého druhu na Kladensku jediná. Nevyniká nad ostatní vyhlášené památné hrušně v ČR ani obvodem kmene či stářím, ale má pohnutou historii; je živou vzpomínkou lidické tragedie.

    Výstava Lidická hrušeň je pozoruhodná tím, že přes dvacet výtvarníků různých žánrů ztvárnilo úzce monotématický námět – konkrétní jeden strom.  Obrazy, malby, kresby, umělecká fotografie v širokém pojetí a s citovým zaujetím vypovídají o různosti vhledů tvůrců. Postupem doby se jistě přiřadí další a svým pohledem rozšíří tuto sbírku.

    Pietní vzpomínky u Lidické hrušky 16. května 2009 se zúčastnilo přes 100 občanů z blízkého i vzdálenějšího okolí, aby si připomněli oné tragické dny. Zazněly písně, překvapila i  poslední píseň Karla Hašlerka složená těsně přes jeho smrtí v koncentračním táboře a dochovaná díky jeho spoluvězňům – Vzpomínka na Prahu.

    Na vernisáži výstavy v zařízení OAZA dojala báseň o Lidicích Karla Šiktance. Lidová píseň Široký, hluboký ty vltavský tůně muselo dokonce šest zpěvaček opakovat.

    Připomenut byl i lidický farář Josef Štemberka, rodák z východočeské Pecky, kterého gestapáci hodlali ušetřit, on však nechtěl své farníky v nejtěžší hodině jejich žití opustit, a tak padl ve svých 73 letech také.
Při shromáždění u Hrušky se po obloze valily temné mraky, ale na výstavu jsme šli již za sluníčka.
Lidická hrušeň je nejpamátnější z našich památných.

    Vzpomínku a výstavu uspořádaly Oáza Lidice v čele s paní Ing. Janou Wichsovou a Občanské sdružení Lidice pod vedením pana Antonína Nešpora.

    Květen 2009