Vážení a milí přátelé!

    Dovolte, abych především poděkovala za pozvání. Znáte mne a víte, že vždy ráda přijdu, i když tentokrát to vypadalo zle, neboť po úrazu jsem stále ještě nejistá.
    Jsem také ráda, že se setkání u hrušky stává pěknou tradicí a tak věřím, že v této snaze vytrváte.
O Lidicích lze nastudovat stohy materiálů. Přesto jsem se nikde nedočetla o této maličkosti, která je v podstatě unikátní, vždyť fakt, že přežila Lidickou tragedii, ono nesmyslné běsnění okupantů, je samo o sobě úžasné. Prostě dodnes stojí na svém místě hruška.
    Léta se na ní podepsala. Je to starý strom, který však vykazuje nezdolnou sílu a stále kvete. Dokonce i plodí. Stejnou vytrvalost projevuje i Občanské sdružení Lidice, které se nenechalo zatlačit do kouta a stále intenzívně pracuje. Konečně jak jinak by dokázalo výrazně rozšířit sbírku obrazů věnovaných hrušni. Dokonce jejich počet zdvojnásobit. Činnost Občanského sdružení Lidice je obrazem Lidic samotných, neboť přesvědčivě vyjadřuje citlivost stále živého odkazu Lidic. A to je pro veřejnost a především pak pro mladou generaci velmi důležité.

    Snaha sdružení je ukázkou jejich vůle po životě, usilovné snaze o zachování odkazu lidických občanů a dětí, kteří nepřežili. Je to důkaz, že forem práce je nepřeberné množství a hruška je pak ukázkou půvabné formy. Člověku by se chtělo zvolat jen více takových hrušek v našem snažení.

    Možná právě ten přenos snahy o odkaz odboje do drobných akcí je cestou k duši lidí. Z bombastických akcí jsme všichni unaveni. Snad proto ráda vzpomínám na pietní akt ve Volenicích, kde občané v roce 1945 zachránili, podle pečlivě opatrované kroniky, 140 vězňů – Poláků, Rusů, Francouzů, Holanďanů i Čechů. K památníku obětí II. světové války pak šli společně občané i děti této velké vesnice. Věnec věnovala radnice. Ostatní a to bez rozdílu všichni nesli v rukou kytičky ze zahrádky, nebo jarní kvítí z luk. Bylo to úžasné. Proto pokládám akt u hrušky za hodný následování.

    Když jsem uvažovala o závěru svého krátkého vystoupení zatanul mi v mysli jiný drobný moment. Na samém konci svého plodného života, v brutalitě koncentračního tábora Mauthausen, složil Karel Hašler píseň.
    Její závěr patří nám všem:

                                                                Hlava mi klesá uprostřed boje
                                                                Poslední vzdech ten patří vám
                                                                Hradčany krásné ty Praho moje
                                                                Budete žít já umírám…