A když jsme jeli kolem Horákova statku
na nákladních vozech, tak jsem zahlédla, jak gestapáci hlídají muže stojící
uprostřed dvora.
Dojely jsme na kraj obce, ke skále,
za níž byla Podhorova pole. Ve skále jsme dříve pásávaly housata. Podél
ní nás nákladní auta odvážela k Salvátoru a dál na sever směrem k Buštěhradu.
Teď ale ve skále stáli kolem dokola četníci, z četnické školy v Buštěhradě a hlídali husy z celé vsi. Ten obrázek mám dodnes v hlavě, jak tam husy lítaly přes sebe. To už nebyla žádná housátka, ale pořádné mladé husy, tak akorát na první škubání. Odtud, od skály jsem viděla Lidice naposledy.
U Buštěhradského hřbitova je podobná kaplička, jako je u Salvátora a tam stál četník. Vypadal jako socha z mramoru, ani se nepohnul, jen ukazoval směr projíždějícím autům přes Buštěhrad na Kladno. Zdálo se, jakoby v sobě neměl ani špetku krve, tak byl bledý.
Přes Buštěhrad, jsem žádné lidi na
ulici nezahlédla. Nikdo nesměl z domu a okna i dveře byly zavřeny.
Po cestě přes Kročehlavy, ani Kladnem, také nikoho vidět
nebylo. Domy naproti gymnáziu měly stažené rolety. Kudy nás vezli, tudy
byly ulice vyklizeny a liduprázdno.
Do gymnázia nás nevedli hlavním vchodem,
ale zavezli nás zezadu na dvůr. Dvůr bylo obehnán zdmi, kolem kterých rostly
keře, takže nebylo vidět ani ven, ani dovnitř.
Do budovy jsme vcházely postranním
vchodem. Nad dveřmi do tělocvičny si pamatuji
hodiny, bylo kolem šesté ráno. No a když jsme do tělocvičny vešly, čekaly
nás tam haldy slámy. Nevěděly jsme co s tím, ale oni nám řekli, abychom
si tu slámu pod sebe nastlaly.
Tak jsme si slámové balíky rozložily
na dřevěnou podlahu aby si bylo kam sednout. Řekli nám, že tady na té slámě
budeme.
(A tak všechny ženy z Lidic i s
dětmi, byly uvězněny v tělocvičně kladenského reálného gymnázia na
slámě od rána 10. června po tři dny.)
S mojí tchýní, paní Kohlíčkovou, jsme
na kousku té slámy seděly v jižním výklenku tělocvičny, pod oknem u stěny.
Tam jsme byly ještě všechny ženy i s dětmi pohromadě.
Tchýně i já s Věnuškou, co se ještě nenarodila.
12. června navečer, mě začaly
veliké bolesti v životě. Myslela jsem si, že už to bude asi k porodu. Ale
ještě nebylo.
Tchýně povídá: „No ale co teďko já tady s tebou, holka,
budu dělat?“ A tak šla za gestapákem, který hlídal u dveří tělocvičny,
aby se šel na mě podívat, že mám bolesti a že se mnou musejí něco udělat.
Jestli jí rozuměl nebo ne, to nevím,
ale za chvíli mě vyvedli z tělocvičny, zase zadem na dvůr a tam už stálo
auto a to mě odvezlo do kladenské nemocnice, na porodnické oddělení.
Zde mě lékař přijal a prohlédl. Jenomže
gestapáci byli při všem a při vyšetření mi přikázali mlčet. Ani moment
jsem nebyla sama, abych mohla lékaři něco říci. Nemohla jsem nic. Musela
jsem být zticha a nechat tomu všemu volný průchod.
Doktor mně dal nějaké utišující prášky,
po nichž se mi ulevilo od bolesti, ale pohyb v životě neustal. Měla jsem
už týden před porodem a tak mě nechali už v nemocnici.
Slyšela jsem, že někde někdo něco
piluje. A pak jsem pochopila, co to bylo. Oni zabílili okna v jednom pokoji
a upilovali u nich kliky. Gestapák co stál u dveří mi řekl česky: „Vy,
když něco budete chtít, tak můžete jenom přes mě, mně to můžete říct a
já se o všechno postarám dál. Nesmíte s nikým ani o ničem hovořit, ani
o té noci v Lidicích, ani o tom kde jste byla do teď. Jinak by to s vámi
špatně dopadlo. A kdyby jste se snad chtěla pokusit o útěk, tak by to bylo
úplně zbytečné, protože je budova pod dohledem, a to by vás chytili, a
byla byste zlikvidovaná.“
Odpověděla jsem, že se podle toho
zařídím a že nebudu nikomu nic vykládat.
Netrvalo dlouho a večer kolem desáté přivezli další naše tři ženy, takže jsme byly nakonec na pokoji čtyři těhotné. Jedna z nich byla už v devátém měsíci jako já a na těch dvou dalších to ještě nebylo tolik vidět.
(Tak začala strastiplná cesta těhotných lidických žen k porodu v zajetí gestapa a pak koncentrační tábor.)