Vzpomínám na jinošská léta, strávená, tehdy ještě v pravém křídle buštěhradského zámku, kde nás do odpoledních hodin vítaly, ze tříd vycházející tóny jednotlivých nástrojů a hlasité nebo slaboučké hlásky znějící z hodin zpěvu.
     Vzpomínám, jak jsme se učili v hodinách sborového zpěvu:  „Sláva, sláva, prapor věje, vzhůru Češi, bůh vám přeje, stůjte pevně při svém právu! Braňte vlast a Čechů slávu, braňte vlast a Čechů slávu!“. To rezonovaly i skleněné tabulky v oknech a Bedřich Smetana na nás blahosklonně shlížel ze stěny a dával nám za pravdu, že je tu opět Sláva místo Války.
    Víc jsme tenkrát snad ani nepotřebovali.

    Přívětivý pan Bárta, v zimě přinášející kbelíky s uhlím, se staral o teplo ve třídách, když na chodbě bývala „morna“ až šla pára od úst a přes okenní tabulky kvůli ledovým květům nebylo vidět ven.

    Na stěnách ve třídách visely stejné obrazy stejných hudebních skladatelů, jako visí dnes. Podobizny se nezměnily, jen se pod nimi vystřídali žáci i učitelé.

    K lásce k hudbě nás vedli trpěliví kantoři. Nemohu nevzpomenout na paní ředitelku Naumovičovou, nebo pana učitele i ředitele Karase, nebo pana učitele Kindla, který, ač sám neviděl, dobře vládl houslovému oddělení i dechům.

    Moje děti by mi jistě připomněly další kantory, se kterými jsem se setkával už jen jako rodič, letmo a většinou jen když se dcerám nebo synovi něco nepovedlo. Tak jsem poznal i paní učitelky Paříkovou, Čechovou, pány učitele Měchuru, Smolku i pana ředitele Bednáře. 

    Jednou, když jsme se spolužákem Liborem čekali na chodbě před třídou, až na nás přijde řada pro čtyřruční hru na klavír, nějak jsme se pozapomněli a smáli se dost nahlas, nevím už čemu, ale musela to být opravdu klukovina, když nás přišel na chodbu napomenout pan učitel Kindl.  Jenomže ten smích nás nepřešel ani v hodině paní ředitelky Naumovičové.
    Kdokoliv by nás varoval, že nás ten smích přejde, až budeme lovit noty a hledat kam s prsty do klávesnice, bylo by to marné, vše se seběhlo úplně jinak.
 
     Paní ředitelka Naumovičová, byla přívětivá a korektní dáma, která si autoritu vždycky dokázala udržet. Jenomže v ten den, při naší čtyřruční produkci, to nějak přestalo fungovat.  Jen jsme se vedle sebe s Liborem posadili na formánky před klávesnici, už jsme se museli začít smát a nešlo to zastavit. Naše odpolední souhra skončila předčasně, hned po třetím napomínání. Ono to ani jinak dopadnout nemohlo - a rodiče šli do školy.

    Nevím proč jsem si vzpomněl právě na tuto příhodu, když jsme při docházce do hudební školy zažili víc radosti, než kárání, ale bylo to snad proto, že jsme tenkrát nemohli přestat a nevěděli ani čemu jsme se smáli.

    S Liborem jsem se prakticky nepotkal dobrých 40 let, až dnes po skončení slavnostního koncertu, jsem si popovídal s jeho ženou, aniž bych předem věděl, že jeho ženou je.
    Libor na setkání nedorazil, nešť, takových spolužáků bylo víc, asi by se možná ani do koncertního sálu včera nevešli.

    Slavnostní odpoledne začalo už před hudební školou. Odtud byli shromáždění účastníci odvezeni, stylově kočárem, taženým koňmi, až do Kulturního střediska v Buštěhradě, kde se posléze začal odvíjet slavnostní program k výročí založení školy.
 
    Oficiality obstarali pan ředitel, pan starosta a zastupitelé města.
    O přestávce vystoupili nynější žáci ve školním orchestru "Perfect" s rockovým repertoárem, ala "Olympic", zatímco přítomní hosté se občerstvovali.
    Na koncert v budově hudební školy se šlo přes půl Buštěhradu korporativně pěšky . 

    Koncert sám o sobě byl skutečně přívětivý, což dokládá že vystupující byli vytleskáváni i vicenásobně po sobě.
    Okna školy po slavnostním koncertu absolventů, zářila ještě dlouho do pozdních nočních hodin. Jako v úlu se pilně besedovalo nad společným dílem.

    Vzpomínky se jen hrnuly. A tak se v přátelském ovzduší oslavovalo 60. výročí trvání školy.
    Dnešní kantoři a žáci posouvají tento kulturní počin, trvající už třetí generaci, do budoucna, aby další absolventi mohli zpívat v Národním divadle, aby z nich vyrostli budoucí koncertní mistři, významní představitelé vysokých uměleckých škol a umělci na svém místě, aby se stali učiteli dalších generací, aby se ze všech absolventů Základní umělecké školy Buštěhrad stali přinejmenším kulturní lidé.

    "Není nutné, aby se ze všech žáků školy stali špičkoví hudebníci, ale je důležité, aby se všichni absolventi odnesli lásku k hudbě a kultuře, která nás všechny na cestě životem obohacuje."