Proč ANO, pane „T“?
    (reakce na hoistorii zkreslující přednášku ve škole)

    Ještě za studií jsem měl možnost zdokonalit se v němčině. Nebyla to ani tak možnost, jako spíš nutnost, neboť měl-li jsem se dostat k maturitě, musel jsem svůj slovník obohatit a zároveň se naučit, alespoň trochu německy myslet.

    Bylo to relativně dlouho po válce a němčina už nezněla do uší našim maminkám a babičkám tak příkře, jako když za války „štrikovaly štrupny“ nebo seděly u šicích strojů a šily mundůry pro wehrmacht.

     Dostal jsem se tedy jedno léto na "handl" do Saska.  Klaus, chlapec o rok mladší než já, přijel k nám a já zase k jeho rodičům.
    Bydlel jsem v rodině policisty v rodinném domě. V podkrovním pokojíčku s výhledem  na prašnou ulici a travnatou náves jsem trávil odpoledne po práci.  Denně jsem na kole dojížděl do punčochárny v Glauchau.  No a po práci se snažil číst alespoň noviny, abych se naučil nějaké ty fráze.

    Ale proč to vlastně ale vyprávím?

    Jednou si na prašné ulici pod mým oknem hrál malý chlapec ze sousedství. Něco si tam klackem kreslil do písku.
    Seděl jsem u okna a četl jako obvykle zapůjčené „Nues Detschland“.
    Znenadání jsem uslyšel hrozný pláč. Hrozné rány, jako když se plácá rukou do peřin. Ten chlapeček, tak pět nebo šest mu mohlo být, křičel na plné kolo: „Mutii, Mutii, nein, nein, nein,  Mutii ...".  Stále dokola ta samá prosba, ale matka nepřestala. Ta paní do výprasku také něco křičela, ale té jsem nerozuměl. Byl jsem rozčilen, protože mi to připadlo hrozné, bít tak malé dítě. Proč ho pro boha, tolik trestá?
Chtělo se mi na ní zakřičet!  Ale co a jak, když jsem sotva znal pár slov a navíc jsem byl cizí?
    Ta paní se mi zdála divná, s jakou zuřivostí svého synka mlátila hlava nehlava.

    Na večer jsem si šel zahrát na hřiště volejbal. Uviděl jsem ty malůvky v písku. Nějaké auto a nad ním letadlo a v rozšlapané „kompozici“ šel dobře rozeznat hákový kříž.
    Teprve teď mi došlo, proč tolik hněvu. Tolik bití a tolik breku jen, kvůli „nevinnému“ kreslení do písku.

    Dnes jsem si na tu příhodu vzpomněl.

    Myslím si, že v Niederlungwitz, kde jsem tenkrát byl na prázdninovém „handlu“, ani v Glauchau nebo v Halle, nebo nevím kde všude jinde, by nechtěli mít, po tak bolestivé poválečné denacifikaci, pomník, symbolicky "podepřený" nacisty.
    Snad se nenajde na celém světě místo, kde by takový pomník opravdu chtěli. (Doufejme!)

    Tak proč zrovna v Novém Boru se takové místo našlo?, pane „T“, když jste věděl?
 



 
  Pro správné pochopení významu novoborského pomníku nacistů je třeba mít na mysli, že osoby, potrestané dle stanného práva, nejsou pod ním uloženy. 
 
   Nejedná se tedy o hrob popravených, ale o pomník věnovaný nacistům. 
 
   Svědectví o členství v NSDAP u některých popravených dokládají evidenční karty No: 6487503, 6794146 a 6794072 z kartotéky Bundesarchivu v Berlíně. 
 
   Po dokladech ostatních nacistů, na pomníku jmenovaných se nadále pátrá
 
 


Pro zpravodaj 22. února 2010 připravil Antonín Nešpor