Před nedávnem jsem dostal elektronickou poštou dopis v němž mě paní Mgr.Šárka
Zapalačová, ze ZŠ Jarošova, Havířov-Šumbark, žádá o pomoc při
pátrání po paní Marii Kohlíčkové a paní Miloslavě Žižkové z Lidic, jejíchž
jména našli její žáci ve školní kronice v roce v roce 1960. Ženy
z Lidic tehdy navštívili jejich školu a besedovaly s žáky i učiteli a seznamovali
je s historii.
Děti se po nálezu tohoto
zápisu začaly zajímat o osud Lidických žen, které je tehdy navštívily.
Paní
učitelka Šárka Zapalačová opravdu svědomitě probírá s dětmi dějepis minulého
století a snaží se, aby žáci viděli vždy to autentické, o čem se právě
učí.
Pan Veselý
se ujal vyprávění o svojí pratetě Miloslavě Žižkové a já si vzpomněl ve
vyprávění na moji babičku Marii Kohlíčkovou. Odeslali jsme vyprávění do
Havířova.
Během
14 dnů přijela skupina dětí z Havířova do Lidic. Přesněji 1. května.
Pan Marek
Veselý (jistě o tom napíše do zpravodaje), provedl děti muzeem a pokračoval
až k hrobu. Tam mi předal celou skupinu a tak jsme se o vyprávění
tragedie podělili.
Musím hned zpočátku podotknout,
že jsem mimo vlastní vyprávění, kde a co se ve starých Lidicích odehrávalo
a kde co stálo, odpovídal i na dotazy. Byly dvojího druhu, jedny
byly becné, například "Jak je možné, že Němci nechápali, že dělají hroznou
věc?" a druhé vycházely z vyprávění, kdy děti chtěly znát detaily.
Dotazy
byly zasvěcené, hned jsem z nich poznal, že žáci jsou poučení a vlastně
si kolikrát jen ověřují, co jim bylo někdy předtím řečeno.
Je dobré
vyprávět příběh vlastní rodiny (o což se při takových příležitostech snažím),
nicméně různými otázkami a odpověďmi na ně, jsme se stejně dostali tak
akorát do poloviny historie.
Vysvětlil
jsem dětem, jak a proč je naše památná hrušeň pro nás památná, že to není
věkem stromu, ale tím co si všechno pamatuje. Zašli jsme kolem školy až
na starý hřbitov a tam jsme se zastavili nad "vykrádáním hrobů".
U sousoší dětí jsme si vyprávěli
také o akademické sochařce, paní Marii Uchytilové. Je zajímavé,
že děti věděly, že byly sochy odlité většinou až po její smrti, kdy
pak dílo v bronzu dokončoval manžel paní Uchytilové, pan Hampl.
Na závěr paní učitelka Zapalačová všechny děti požádala, aby se u sousoší
postavili čelem ke společnému
hrobu a požádala je aby myslely na svoje rodiče
a prarodiče. Jako sochy děti ze sousoší, které se dívají na hrob svých
otců, dědů a strýců a zastřelených
sourozenců.
Myslím,
že toto pietní gesto bylo ojedinělé.
Poděkoval
jsem za něj a doprovodil skupinu na autobusovou zastávku.