Před nedávnem jsem dostal elektronickou poštou dopis v němž mě paní Mgr.Šárka Zapalačová, ze  ZŠ Jarošova,  Havířov-Šumbark, žádá o pomoc při pátrání po paní Marii Kohlíčkové a paní Miloslavě Žižkové z Lidic, jejíchž jména našli její žáci ve školní kronice v roce v roce 1960. Ženy z Lidic tehdy navštívili jejich školu a besedovaly s žáky i učiteli a seznamovali je s historii.
Děti se po nálezu tohoto zápisu začaly zajímat o osud Lidických žen, které je tehdy navštívily.
    Paní učitelka Šárka Zapalačová opravdu svědomitě probírá s dětmi dějepis minulého století a snaží se, aby žáci viděli vždy to autentické, o čem se právě učí.
    Pan Veselý se ujal vyprávění o svojí pratetě Miloslavě Žižkové a já si vzpomněl ve vyprávění na moji babičku Marii Kohlíčkovou. Odeslali jsme vyprávění do Havířova.
 
    Během 14 dnů přijela skupina dětí z Havířova do Lidic. Přesněji 1. května.
    Pan Marek Veselý (jistě o tom napíše do zpravodaje), provedl děti muzeem a pokračoval až k hrobu. Tam mi předal celou  skupinu a tak jsme se o vyprávění tragedie podělili.
Musím hned zpočátku podotknout, že jsem mimo vlastní vyprávění, kde a co se ve starých Lidicích odehrávalo a kde co stálo, odpovídal i na dotazy.  Byly dvojího druhu, jedny byly becné, například "Jak je možné, že Němci nechápali, že dělají hroznou věc?" a druhé vycházely z vyprávění, kdy děti chtěly znát detaily.

    Dotazy byly zasvěcené, hned jsem z nich poznal, že žáci jsou poučení a vlastně si kolikrát jen ověřují, co jim bylo někdy předtím řečeno.
    Je dobré vyprávět příběh vlastní rodiny (o což se při takových příležitostech snažím), nicméně různými otázkami a odpověďmi na ně, jsme se stejně dostali tak akorát do poloviny historie.

    Vysvětlil jsem dětem, jak a proč je naše památná hrušeň pro nás památná, že to není věkem stromu, ale tím co si všechno pamatuje. Zašli jsme kolem školy až na starý hřbitov a tam jsme se zastavili nad "vykrádáním hrobů". 
 
U sousoší dětí jsme si vyprávěli také o akademické sochařce, paní  Marii Uchytilové.  Je zajímavé, že děti věděly, že byly  sochy odlité většinou až po její smrti, kdy pak dílo v bronzu dokončoval manžel paní Uchytilové, pan Hampl.

 
     Na závěr paní učitelka Zapalačová všechny děti požádala, aby se u sousoší postavili čelem ke společnému hrobu a požádala je aby myslely na svoje rodiče a prarodiče. Jako sochy děti ze sousoší, které se dívají na hrob svých otců, dědů a strýců a zastřelených sourozenců.

    Myslím, že toto pietní gesto bylo ojedinělé.
    Poděkoval jsem za něj a doprovodil skupinu na autobusovou zastávku.