(Tak se hlásila svým novým jménem po tři roky strávené v německém lágru.)

    Vyprávění dětem z Havířova - Šubmarku, které projevily zájem o osud Lidických žen, které v polovině minulého století byly na besedě v jejich škole a děti ze školy Jarošova, našly o tom ve školní kronice zápis.

    O paní Miloslavě Žižkové Vám bude vyprávět pan Marek Veselý.

    Paní Marie Kohlíčková rozená Zdrpecká pocházela z Kněžívky, kde se narodila v roce 1894. Zemřela v nových Lidicích v roce 1983 a její ostatky jsou pohřbeny na novém lidickém hřbitově.

    Provdala se za Františka Kohlíčka z Buštěhradu a měla s ním dva syny Jaroslava (1921) a Václava (1919). Ovdověla v roce 1928 a v roce 1931 se odstěhovala za prací do Lidic, kde jí získala v konsumní prodejně.  V čp. 9,  v „Gajlovně“,  jak se tomuto domu říkalo, bydlela a zároveň pracovala v obchodě s názvem „Včela“.   Syn Jaroslav se vyučil strojním zámečníkem v Poldovce, kde také pracoval.

    Její druhý syn Václav byl zpočátku vychováván svým strýcem na Buštěhradě, kde vychodil měšťanku a pak se vyučil na Kladně, v obchodě paní Kubrové (dnes mléčný bar), obchodním příručím.

     V roce 1940 se Syn Marie Kohlíčkové Václav oženil s Annou Horákovou a když v roce 1942 čekali rodinu, staly se Lidice.  Aniž by se Václav dožil svého prvního dítěte, byl zatčen společně s ostatními členy rodiny Horáků  a Stříbrných byl popraven 16. června 1942 na Kobylisské střelnici v Praze. http://www.lidice.cz/obec/historie/kobyliska/index.html
 
    Paní Marie Kohlíčková se svou nevěstou Annou Kohlíčkovou byly společně s ostatními Lidickými ženami a dětmi odvezeny 10. června 1942 do Kladenského reálného gymnázia, kde čekaly v tělocvičně na slámě co s nimi bude. Na tři sta žen a dětí bylo stěsnáno do prostoru tělocvičny.  Mezi tím došlo k popravě Lidických mužů na Horákově zahradě. Ovšem o tom se Lidické ženy dozvěděly až po válce.

    Marie Kohlíčková se také narození své první vnučky nedočkala, protože její snacha Anna byla 12. června odvezena z tělocvičny do kladenské nemocnice, protože jí už ve vysokém stádiu těhotenství nebylo dobře. Zde byla Anna izolována a strážena příslušníky gestapa a po několika dnech odvezena společně s dalšími těhotnými Lidickými ženami do tajného útulku pro těhotné ženy v Praze na Vinohradech do Dykovy ulice čp. 20.
Zde se narodila 19.6.1942 Anně Kohlíčkové dcera Věnceslava. Jméno jí maminka dala po otci Václavu, ale ke křtu již nikdy nedošlo.
    Věnuška byla první pohrobek lidické tragedie.

    Ženám z Lidic umístěným v tělocvičně na slámě, byly násilím odebrány jejich děti a odeslány do Lodže, kde jich byla většina zaplynována v mobilních plynových komorách.
Ženy pak byly odtransportovány do koncentračního tábora  Ravensbrück.
GPS. Loc: 53°11'27.553"N, 13°9'46.969"E

    Po tři roky pracovala Marie Kohlíčková společně s ostatními ženami podle potřeby a zařazení za bídných nelidských podmínek.  Mnohokrát byly ženy nuceny stát dlouhé „apely“, to když se někdo ztratil a než ho našli tak stály ženy kolikrát i do rána za každého počasí. Odtud si paní Kohlíčková přivezla omrzliny prstů na nohou.

    Se svojí snachou Annou se setkala se zpožděním několika týdnů, když byla Anna dopravena po porodu a odejmutí dcery Věnušky, do Ravensbrücku.  Zatímco Marie Kohlíčková dostala číslo 11755, její snacha Anna už měla číslo 13402. Tak rychle se plnily německé koncentrační tábory.
 
    Marie Kohlíčková se snachou Annou Kohlíčkovou se dočkaly konce války, ale nebylo to tak jednoduché. Když se blížila z východu Rudá armáda, snažili se Němci koncentrační tábor vyprázdnit a tak počínaje 27. dubnem 1945 byly z lágru vypravovány skupiny uvězněných, které byly nuceny jít pěšky směrem na západ, co nejdále od blížící se fronty.  Skupiny čítaly stovky vězněných a byly to opravdu pochody smrti.  Tak také odcházely ženy z Lidic.
 
    Ravensbrück byl největší ženský koncentrační tábor v celém systému koncentračních táborů rozsetých po Evropě. Bylo zde vězněno 130.000 žen a dětí a navíc zde byl i „malý“ mužský tábor, jehož vězni zajišťovali speciální profesní práce při výstavbě a údržbě lágru. 20.000 mužů zde bylo uvězněno.  Nemocné ženy, které zůstaly v táboře se dočkaly osvobození RA.
 
    Vysílené ženy byly hnány esesmany a auzérkami rychlým pochodem a kdo nestačil, nebo vysílením padl byl na místě zastřelen.  Tak přišlo těsně před koncem války ještě mnoho vězněných o život.
    Některým ženám se ale z transportu smrti podařilo utéci.  Mezi ně patřily i Marie Kohlíčková s Annou Kohlíčkovou.  Cestu domů na jih zvládly společně s dalšími vězněnými, jen díky vzájemné pomoci, protože v lágru byly vězněny ženy a muži z různých národů Evropy a tak se ve skupinách dostaly až na státní hranice ve Šluknovském výběžku.
 
    Po návratu do osvobozené vlasti se ale většina Lidických žen už s nikým ze svých rodin nesetkala.
Marie Kohlíčková ztratila v Lidicích oba syny a vnučku Věnceslavu Kohlíčkovou, která se dodnes nenašla.  Anně Kohlíčkové zbylo po její dcerce jen strohé Prohlášení za mrtvého od Okresního soudu v Kladně,  pod jednacím číslem  R1 2483/28 - III. 17.IV.50.

    Do Lidic se vrátilo ze 105 Lidických dětí, pouhých 17.

    Když se Lidické ženy nastěhovaly do nových Lidic, začaly organizovat besedy na školách a výrobních závodech po celé republice a zde vyprávěly, jak to v Lidicích bylo.

    Ačkoliv se mnoho žen po válce znovu provdalo, paní Kohlíčková si už nenašla dalšího životního partnera. Do svého domu přizvala k bydlení svého synovce z Buštěhradu a pomáhala vychovávat jeho dvě dcery. Tím oplácela svému švagrovi z Buštěhradu pomoc, kterou jí poskytl, když byla ona v nouzi a její švagr pomáhal vychovat jejího syna Václava.
    Její snacha Anna se po válce provdala (Nešporová) a jí zase pomáhala vychovávat dva její syny, Jana a Antonína.

    Takže paní Marie Kohlíčková byla mojí babičkou, protože mou pokrevní babičku Annu s mým dědečkem Bohumilem Horákem, zastřelili Němci společně s ostatními, 26 lidickými občany, 16. června 1942 na vojenské střelnici v Kobylisích v Praze.

    To, že jsme měli babičku rádi je jasné, byli jsme děti a ona nám pomáhala a byla u nás doma, v domě mojí maminky, skoro každý den a někdy s námi chodila a jezdila na výlety a byůa s námi i o prázdninách na chatě u Berounky.

    Nejvíce jsem si babičky užil přes léto, když chodila do Růžového sadu přátelství a míru vyprávět o Lidicích výpravám, přijíždějícím ze všech koutů republiky. Doprovázel jsem jí a naslouchal, jak vše pečlivě vypráví. Tak se stalo, že jsem celou historii vyslechl mnohokrát.

    Babička Kohlíčková samozřejmě také na besedy jezdila.  Většinou jely dvě ženy najednou a v cílovém městě se rozdělily po různých školách a zařízeních, kde přednášely historii.

    Asi by bylo vhodné také uvést, že se paní Marie Kohlíčková aktivně zúčastnila  procesu s K. H. Frankem, kam byla předvolána jako svědkyně.
    O tom, že byla za svou práci v boji proti nacismu vyznamenána je nutné se také zmínit.

    Nevím přesně, kolika besed se účastnila, ani kolik delegací v Lidicích přijala a provázela s výkladem přes Pietní území starých Lidic, bylo jich opravdu za ta léta nepočítaně, ale důležité je, že se celým svým životem snažila o to, aby se už taková tragedie, jako se stala v Lidicích, neopakovala.

    V tom ohledu je vhodné vzdávat všem Lidickým ženám i po letech úctu.

    Tím, že jste si na paní Kohlíčkovou ve vaší škole vzpomněli, jste přispěli k tomu, že o se historii Lidic dovědí další a že se na Lidice nezapomene. Přispěje se k tomu, aby se tragický osud Lidic i jejích obyvatel nikdy nikde neopakoval.

    Za vaši vzpomínku děkuji.

    Antonín Nešpor
    nevlastní vnuk Marie Kohlíčkové z Lidic.