Film Lidice není dokument.Neuvěřitelný obraz pořízený v den natáčení scén na Pietním území. Na pozadí kříže je vidět koruna Pitínova ořechu.

    Vzpomenul jsem si na Wericha, jak říká v jednom filmu: „Pán je detailista“.
    Příspěvek pana Dubského na „Facebooku“ k výsledkům práce filmařů, kteří snímali včera záběry s komparsem na  Pietním území starých Lidic, mne inspiroval, abych se k jejich práci také vyjádřil.

    Myslím si, že filmy vytvářejí fikce, nebo jsou dokumentární. Film Lidice dokumentární není. Na plátno se dostane jen to, co hlavní hrdina prožil a tak se na svět jeho myšlenek budeme dívat očima kamery.  Z Mahlerova Noktruna se ani nic jiného vyčíst nedá. Zasazeno do míst a dějů související s lidickou historií, odvíjí se nit Šímových retrospektiv.

    Takže se ve filmu objeví i davová scéna připomínající první poválečnou Lidickou tryznu 10. června 1945.

 Paní Miloslava Kalibová - Lidická žena v kruhu svojí rodiny  To co bylo reálné v roce 1945 se ovšem nedá všechno nafilmovat. Kdo nezná místní poměry konkrétního prostoru při natáčení, nezná historická fakta a nemá možnost je konfrontovat ani s dobovými fotografiemi, nemá šanci nalézt rozdíly ve filmu a dávné skutečnosti.

    Nedozví se, že tribuna měla v roce 1945 jen čtyři sloupky, zatímco ta filmová jich má 5.  Že konstrukce na tlampače byly originál po obou stranách tribuny a nesly po čtyřech černých tmavých tlampačích, zatímco při natáčení existovala jen jedna (pro další záběry konstrukci přenesli) a ještě se třemi tlampači, ale ten čtvrtý už ve fimu také bude, protože jej už  stejně jako davy animátoři "namnožili".

    To jsou ale jen detaily, kterých by se dalo najít dost a dost. Ovšem o ty tu vůbec nejde, film není dokument. Stejně jako nejde o to, že kříž byl patřičně zmenšen v poměru zmenšeného prostoru pro davovou scénu a tedy stál na základech kostela. Ani najde o to, že vpravo od hlavní kryté tribuny byla v roce 1945 umístěna ještě jedna nezastřešená tribuna, která se ve filmu neobjeví (nebyla nyní postavena), ze které ke shromáždění pronesli řeč například tehdejší ministr vnitra Václav Nosek, který pravnuk a pravnučka Lidických žen a obyvatelky Lidicodtud oznámil rozhodnutí vlády o obnovení Lidic, nebo pronesl projev hrdina Sovětského svazu plukovník Pankov  a další řečníci. Paní Anna Hroníková, Lidická žena,  odtud prosila „Pomozte nám najít naše děti, bez nich by život nebyl životem.“

    Nejde ani o to, že president Beneš, vybraný podle podoby v komparsu, nepronesl při filmování žádnou řeč, ačkoliv měl v roce 1945 hlavní projev, to také film nijak neochudí, ani neodradí diváky shlédnout scénu,  jak Šíma z davu uvidí mezi Lidickými ženami ... .  Více až ve filmu, nebo si zatím než bude hotov přečtěte Nokturno, má jen stovku stránek úzkého formátu viz http://www.primus.cz/knihy/beletrie/nokturnouprostřed paní Libuše Součková - Lidické dítě s představitelkami Lidických žen a autor článku
 

    Jak jsem uvedl na začátku svého příspěvku, pan Dubský vytýká filmařům:
    „Směr vozu je jiný záměrně? A kde jsou ty ženy v krojích?“
    „Pán je detailista“ dodávám, stejně jako by jistě podotkl nad touto poznámkou pan Werich. Pan Dubský nepochopil úsilí filmařů poctivě se vypořádat se scénou filmu, ale při tom netočit dokument, přestože z dobových událostí vychází a předkládá osudy které jsou autentické.

    Samozřejmě, že režisér mohl klidně natočit pietní shromáždění někde jinde a jen v detailech s méně početným komparsem a nikdo by mu nemohl vytknout, že se vyhnul nákladné davové scéně s mohutným komparsem.  Jenomže jedna z vrcholných scén filmu, prostě vyžaduje patřičný rámec a lidem opět připomene, jaký význam měly Lidice pro obyvatele obnovené republiky a jaký by měly mít i nadále.
snímek:  Pravá ruka režiséra Nikolajeva
    Včera se podle odhadu sešlo více než 600 lidiček v černobílém, ne však proto, že by chtěli být na plátně ve finále vidět, ale hlavně aby podpořili filmaře v jejich úsilí.  Přes dvacet černobílých postav v davu byli autenticky Lidičtí. Mimo paní Kalibové, Lidické ženy s rodinou, došla i paní Libuše Součková roz. Műllerová, Lidické dítě. Dále přišly i členové rodin Pavla Műllera, paní Hořešovská s vnučkami, prapravnučky paní Rómové s kamarádkami z Lidic, pan František Kloubek, paní Hana Kohoutová, Veronika Kellerová i pan starosta Skála a také moje rodina s vnoučaty. Děkuji za to všem a snad jsem na nikoho nezapomněl.
    Možná bych měl připomenout paní Kostíkovou z Kladna, dlouholetou členku ČSBS, jejíž manžel býval předsedou kladenské organizace (přišla o berlích), stejně tak přišla o berlích paní Armeanová místopředsedkyně Jednoty ČsOL Kladno a další známí lidé spříznění s Lidicemi.

    Vytvořit 160-ti tisícové pietní shromáždění není hračka.
fragment hornické kapely z Kladna    Dost práce musela filmaře stát elektronická multiplikace, tedy rozmnožování - doplňováním bloků shromážděných i jednotlivých civilistů v černobílém do filmových záběrů. Více než desetkrát se musel dav po dobu natáčení přesunovat z místa na místo aby bylo možné celé pietní shromáždění dotvořit.

    Viděl jsem stejně, jako viděl i pan Dubský na Facebooku, inkriminované rozfázované snímky, kdy se původní obzor s muzeem a glorietem z filmu najednou vytratily a zůstala jen holá pláň s řadou stromů na obzoru a pak na dalších záběrech přibývali najednou další stovky a pak tisíce a desetitisíce lidiček.
    Finální dojem bude autentický.
    Filmařům děkuji za jejich úsilí, že se chtějí s tímto obrazem i s celým tématem poctivě vypořádat a držím palce.



    Při neformálním rozhovoru s herečkou Zuzanou Fialovou, představující jednu z Lidických žen, jsem se dozvěděl, že atmosféra záběrů, je pro ni i ostatní herečky mnohdy velice skličující. V přestávce mezi natáčením scén v Lidicích se svěřila, že jí filmová role přináší otřesné zkušenosti. Například když se dozvěděla kolik žen a dětí z Lidic nacisté deportovali do bídných podmínek na slámě, rozestřené na podlahu tělocvičny v kladenské reálce, nebo, když se natáčel pobyt žen v koncentračním táboře Terezín.
    Z jejího vyprávění jsem pochopil, že když pan režisér Petr Nikolajev vypráví nahlas všem protagonistům autentické detaily.
    Ví co dělá.
    Tíha osudů lidických na jejich filmové představitele přirozeně dolehne. O to budou scény pravdivější.



Ještě jednou děkuji za snahu připomenout nevtíravým a kultivovaným způsobem Lidickou tragedii, což si konečně právem Lidice zaslouží.



Pro zpravodaj 13. srpna 2010 připravil  Antonín Nešpor   foto autor, informace rovněž na Facebooku ve skupině Film Lidice