Jak se v Novém Boru nakládá s petičními archy?

    Na tuto otázku se zeptejte raději novoborských zastupitelů sami.  Já to neudělám, abych se náhodou něco nedozvěděl. Neměl bych také raději strčit hlavu do písku, abych se nedozvěděl, jak to na severu, naší vlasti, někteří tamní obyvatelé vlastně vedou?

    Už jsem si zvykl, že se straní nacistickým myšlenkám třetí říše, čím blíže k její pomyslné hranici, tím více, leč smířit se s tím nemohu. Začínám se obávat jisté zvůle, když si přečtu, že Jan Tichý, příznivec a propagátor novoborského pomníku nacistů se dostal k petičním archům, na kterých figurují lidé, kteří opačně s pomníkem vyslovili nesouhlas.

    Ptejte se pana Tichého, k jakému účelu tyto naprosto důvěrné informace nezákonně sháněl, k jakému účelu je chtěl použít. Že by, když veřejně ve školách, při besedách se studenty seznamoval s německými obyvateli Haidy na pomníku jmenovanými, že by zároveň studenty upozorňoval jmenovitě na ty, kteří s pomníkem nesouhlasí a naopak nacistickou minulost popravených podle stanného práva, rovněž na pomníku uvedených jménem, že by zamlčel?
    Neznamená snad, že kdo nesouhlasí s pomníkem nacistů vlastně nesouhlasí s podstatou věci, tedy s nacismem samotným?

    Až se to někdo od pana Tichého dozví, tak bych to rád zvěděl. Nemám totiž v lásce nacistickou propagandu ani omlouvání nacistů, jací to byli dobří lidé.

    Byli tak dobří, že například i 58 let po válce, při otevírání Lidické galerie, moje maminka odmítla vstoupit do sálu ačkoliv byla přizvána k vernisáži, protože v průčelí stál obraz Bernarda Richtera nazvaný  "Onkel Rudi".
    To, že známý německý umělec vytvořil obraz esesáka v životní velikosti na podporu boje proti nacismu je celkem logické.
    Význam toho obrazu je naprosto stejný, jako když se na různých místech po republice (Lidice nevyjímaje), v divadle jednoho herce představuje výpověď Rudolfa Hesse.
    Oba kulturní počiny jsou typickými výpověďmi o nacismu.  V divadelním představení jde o to co nacismus přinesl a v obraze zase jak se na nacisty dívali jejich příbuzní.  Jak nebezpečný nacismus byl, jak nebezpečné byly farizejské sliby nacistického důstojníka? (který mojí mamince čestným slovem přislíbil, že se ke svému dítěti do hodiny po výslechu vrátí.
Každý ví jak to nakonec s Lidickými dětmi dopadlo.

    Navzdory všem argumentům, které hovoří pro nutnost nacismus prostřednictvím uměleckých děl připomínat, moje maminka tuto výstavu už nikdy neviděla. Tak silná byla její vzpomínka na esesáka Boehme který jí měsíční dcerušku vzal.
        
    Chápu, že pomyslný příbuzný strýc Rudi mohl mít nějakého synovce, který ho i jako dobrého laskavého strýce mohl vidět a podle toho i namalovat. Přesto strýc Rudi byl paradoxně esesák par excelence, v uniformě s rozepnutým pláštěm jen přes ramena se všemi distinkcemi.

    Obraz Strýc Rudi je ale připomínkou zrůdnosti nacistické německé zvůle a také pro tento účel byl namalován.

    U novoborských nacistů jde ale o jinou připomínku. Tady jde o to, že se nepřipomíná nacismus jako zrůdná doktrina, ale naopak bychom měli prostřednictvím připomínky nacisty litovat, což dokládá i prvoplánově tristní obsah novely Jana Tichého, "32 hodin mezi psem a vlkem".

    To ať si laskavě pan Tichý a jemu podobní uvědomí, to ať si laskavě uvědomí i novoborští zastupitelé, kteří pomník povolili v této podobě zbudovat a nyní i ti zastupitelé, kteří nejsou schopni pod tíhou důkazů pochopit, že je to výsměch všem, kteří proti nacismu bojovali a položili svoje životy.

    Je důležité si uvědomit, že před novoborskou glorofikací nacismu hlavu do písku strkat nelze!
 



Pro zpravodaj 6. ledna  2011 připravil Antonín Nešpor