Josef Minařík byl o šest let starší, proto mi bylo žinantní oslovovat ho přezdívkou. Vyučil se spojovým mechanikem a pokud mu nohy sloužily chodil do práce. Byl k poznání na dálku, protože dopadal na nemocnou nohu. Pod paží svou populární diplomatku, ve které nosil svačinu, Startky, karty a jeho oblíbené kouzelnické nádobíčko.

    ,,Jóžamin", jak znělo jeho kouzelnické jméno, miloval kouzla s kartami, a dlužno říct, že byl v tomto oboru mistrem.
    Bývalý vedoucí kulturního domu, pan Sirotek mu mnohokrát nabízel angažmá ve varieté. Josef ale říkal, že má publikum tady - v restauraci. Měl radost, když na kloub jeho kouzlům nikdo nepřišel. To mu oči jen zářily a stejně je nikomu neprozradil.

    Karty pro něj však nebyly jen kouzla, uměl dobře hrát spoustu karetních her. Měl ale i další záliby, z nichž jednou z hlavních byl sport všeho druhu. Pravidelně sázel Sportku, Sazku, závodně hrál i přes jeho zdravotní „hendykep“, tenis, jezdil na kole, hrál i stolní tenis, nohejbal, ale jeho nejoblíbenějším sportem byly šachy. V šachu vždy jen velice těžko hledal konkurenta, protože každého obehrál. To samé v dámě. A jak mu šla Lóra!
 
    O sportu měl všeobecný přehled jako málokdo. Dokázal vyjmenovat sportovce naše, zahraniční, a jeho paměť na výsledky různých utkání byla neuvěřitelná.
 
    Doma na něj čekala ale také velký koníček. Byly to vláčky. Velikou železniční dráhu s kompletním nádražím u něj v pokoji si sám pojmenoval - „Mitipitivatice“. Prostě se realizoval všude.

    Rád s námi jezdíval na houby k Milanovi Kandalíkovi na chalupu do Tisu u Blatna. Došel však většinou jen do restaurace U Kamenného stolu.  Ten kamenný stůl tam opravdu před hospodou je. Kamenů je v okolí a velikých, kam se jen podíváte, ale tahle deska je z nedalekého lomu. V létě u něj vyhrávají trempíci.
    Josef  to houbaření vlastně proseděl u piva a nás pobízel k brzkému návratu s plnými koši. On  do lesa kvůli nemocné noze prakticky nemohl.

    Měl rád společnost kamarádů, dovedl vyprávět anekdoty, ale jen dobré. Říkal, že fór musí být  krátký, výstižný a chytit za srdce. Měl rád legraci, rád se smál, ale nenáviděl rejpání. Pokud  dal nějaký rypák u jeho stolu v hospodě o sobě vědět, doporučil mu, aby si přesedl jinam, nebo zaplatil a šel o dům dál.
 
    V Lidicích snad nebyl populárnější člověk.
    Když byl zván k besedám, jako lidické dítě, tak o sobě říkal, že je ostudou lidických dětí, (čímž se ovšem bavil) a že nikam nejde. Byl vtipný, nikoho neurazil, zkrátka kamarád. Veselých zážitků s ním je mnoho, ale to by bylo ještě na dlouhé povídání.

  Odešel nám však velice brzy, „smrtí za odměnu“, jak on říkával o smrti ze dne na den.