Název dokumentu má zřejmě evokovat vzpomínku na kohosi na něhož  by se zapomínat nemělo.
    Nadpis připomíná známou protiválečnou píseň Petera Seegera "Řekni, kde ty kytky jsou", jíž se vyjadřuje k nesmyslnosti válek a z níž je člověku ještě dlouho po odeznění smutno.

    Jsem rád, že si ale můžeme vybrat z tolika pořadů ČT, které chceme vidět. Jen mi v určitou chvíli, v určité významné dny, některé pořady chybějí a jiné, nevhodně laděné pro ten, či onen sváteční den, naopak až překážejí.

    Rád bych se podíval na dokument natočený našimi filmaři v revoluci. Vím, že existuje, ale nikdo ho nevysílá.
    Proč asi?
    Myslel jsem si, jak by se to zrovna dnes, 5. května 2011 hodilo. Tedy mě ano, mě by se to hodilo a myslím si, že i ostatním by se líbil takový dokument, připomínající konec války.

    Jenomže v ČT sedí dramaturg, který si zakládá na tom, aby vždycky na výročí Pražského povstání protlačil do vysílání dokument o tom, jak zběsilí Češi vraždili po válce nevinné Němce.
    Nevím, kdo to je a jaký má dramaturgický plán, ale pokud má každoročně podobné úmysly, ani mě moc nezajímá.
    Usuzuji o něm, že je to asi pěkný štváč, když naše slavná výročí dokáže veřejně dehonestovat  představením snímků, jako je  „Zabíjení po česku“, které bylo promítnuto právě před rokem, nebo letos opět zbrusu nově natočený dokument „Řekni, kde ti mrtví jsou“.

    Nedovedu si představit, že by v den "D" 6. června 1944, vysílala nějaká televize vítězných mocností pronacisticky laděný  dokument o vítězstvích německých zbraní na východní frontě.  Ovšem u nás obdobné praktiky jdou už pár let a docela dobře na odbyt.

    Jediné, co ještě očekávám od dramaturgie ČT2, že se bude výročí osvobození republiky oslavovat  filmem o popravených nacistech z Nového Boru, o tom,  jací to byli "obyčejní mírumilovní němečtí občané", když neodevzdali zbraně a za to byli popraveni, a tak jim před pár lety novoborští v kooprodukci s rodinou nacisty a esesáka,  vystavěli pomník.

    Je to všechno opravdu promyšleně nevyvážené. Jakoby kdosi chtěl, abychom zapomněli na naše hrdiny, aby nám jejich hrdinství zhořklo. Aby se ti, kteří nasadily svoje životy za obnovu republiky, stali duševní přítěží naší mladé generace a konečně aby nám ten někdo imaginární představil jedině správné hrdiny a to ty německé.

    V každém případě všem těm štvavým dokumentům, chybí vždy kontext šestileté poroby pod německou nadvládou.

    Kdo zasel vítr, sklidil bouři.
    Na každého němce, který se z protektorátu do Německa po válce nevrátil, připadá několik desítek, možná stovek  umučených našinců. To však zmiňovaný dokument opět neukázal, ani náznakem.

    Titul toho pořadu, má zřejmě evokovat vzpomínku na kohosi, na koho ale vzpomínat u nás nechceme!

    Nebyli to, ani nejsou naši hrdinové, ale opačně jsou to příslušníci národa, který rozpoutal v historické době už několik válek, vlastně těch nejstrašnějších a takové „nadlidi“ není nutné si připomínat.

    Revanšisticky laděnými dokumenty, vysílanými při příležitostech našich státních svátků, se mrtví Němci našimi mučedníky nestanou. To pan Goebbels mylně předpověděl, ale o tom se musí patřičný dramaturg teprve léty sám přesvědčit.

    To se zaplatit žádnými penězi nedá. Na revanš jsou ty dokumenty vysílány vždy v době, kdy vzpomínáme na naše hrdiny.
    Koho asi tak může štvát, že nevzpomínáme s láskou na Němce?
 

  
 
 
    5. května 1945,  už ráno  v sedm hodin, bylo vyznačeno místo hromadného hrobu Lidických mučedníků. Když v Praze vypuklo povstání, tak aby u toho symbolicky byli také Lidičtí.

    Snad právě pro tuto myšlenku, někdo nebojácný došel na Lidickou pláň. Vždyť Lidičtí muži bojovali mrtví na všech frontách druhé světové války.
    Uprostřed osení zavlála nad místem posledního odpočinku Lidických mužů malá vlajka s kyticí.
 
    „Čest jejich památce“, neokázale vyjadřuje ta stará fotografie.