66. výročí ukončení pochodu smrti Lidických žen v Novém Boru

    Dnes, 22. května 2011 je tomu  66. let, kdy došly ženy do Nového Boru.  Byly v tu chvíli šťastné asi stejně, jako když na hranicích před Lobendavou našli domeček a u něj vlála naše československá vlajka.

    Vzpomeňme si na ně!

    Ani jedna z pětice žen na fotografii, které absolvovaly trasu z Ravenbrűcku domů dnes už nežije.
    380 km pěšky, den po dni, tři neděle. Tak dlouho putovaly, cestou necestou poválečným Německem, ale vydržely. Zbídačené tříletým pobytem v lágru a podvyživené konečně došly domů, do své milované vlasti.
    První cesta našich žen vedla samozřejmě do Lidic. Vlastně nikam, Lidice nebyly. Nesešly se se svými rodinami. Ostatní ženy stále ještě nedošly. Těchto pět žen zdálo se, že ačkoliv přišly po svých, tak byly první, které se vůbec vrátily.
    I přes osobní neštěstí, které právě prožívaly, daly se okamžitě do organizování návratu ostatních žen o kterých se doposud nevědělo, kde a jak skončily.

    Jejich první cesta vedla na Československý červený kříž na Kladno k řediteli panu Košařovi. Jemu vypověděly kde by asi mohly ostatní ženy z transportu být.
 
    "Na to přišel ještě pan Jirásek, nevím čím byl, ale byl ve vojenském a tak jsme je prosili jestli by nemohli sehnat nějaké auto, nebo autobus jako pro ty naše ženy a vůbec pro Češky, které se zachránily z transportu smrti."
    Vypráví Anna Kohlíčková a pokračuje:
    "Oni se domluvili na tom, že půjdou ještě na Poldovku, kde se budou snažit získat nějaký autobus. Tak se také stalo. Pak nám oznámili den, kdy ten autobus odejel pro ten další transport žen a kdy asi přijedou.
    V restauraci sv. Floriána jsme na ten den s Maruškou Zelenkovou připravovali nějaké občerstvení. "

    Poldováci vypravili automobily, které dojely až do Neubrandeburgu, kam byla postupně dopravena většina transportovaných žen z Lidic. Ty pak přes Cínovec dojely až do Kladna k Floriánské kapli, kde je kladeňáci přivítali. 
 
 

    Vždy když připravuji k vystavení hrušeň, vyrytou do křišťálu panem rytcem Anem Čančíkem z Nového Boru - Arnultovic, vzpomenu si na místo, kde se po strastiplné cestě našim maminkám, tetám a babičkám dostalo prvního vlídného přijetí u nás doma.
     I za to patří dík příslušníkům tehdejší vojenské posádky, strážícím zde na českolipsku, nově vznikající republiku.

    Pokud se čtenář dostane ke knize jedné z Lidických žen, paní Jaroslavě Skleničkové, "Jako chlapce by mě zastřelili...", tak na 87 této publikace začíná kapitola "Pochod smrti", která líčí severozápadní cestu transportu smrti Lidických žen, jenž skončila v Neubrandeburgu.