Dnes, 22. května 2011 je tomu 66. let, kdy došly ženy do Nového Boru. Byly v tu chvíli šťastné asi stejně, jako když na hranicích před Lobendavou našli domeček a u něj vlála naše československá vlajka.
Vzpomeňme si na ně!
Ani jedna
z pětice žen na fotografii, které absolvovaly trasu z Ravenbrűcku domů
dnes už nežije.
380 km
pěšky, den po dni, tři neděle. Tak
dlouho putovaly, cestou necestou poválečným Německem, ale vydržely. Zbídačené
tříletým pobytem v lágru a podvyživené konečně došly domů, do své milované
vlasti.
První
cesta našich žen vedla samozřejmě do Lidic. Vlastně nikam, Lidice nebyly.
Nesešly se se svými rodinami. Ostatní ženy stále ještě nedošly. Těchto
pět žen zdálo se, že ačkoliv přišly po svých, tak byly první, které se
vůbec vrátily.
I přes
osobní neštěstí, které právě prožívaly, daly se okamžitě do organizování
návratu ostatních žen o kterých se doposud nevědělo, kde a jak skončily.
Jejich
první cesta vedla na Československý červený kříž na Kladno k řediteli panu
Košařovi. Jemu vypověděly kde by asi mohly ostatní ženy z transportu být.
"Na
to přišel ještě pan Jirásek, nevím čím byl, ale byl ve vojenském a tak
jsme je prosili jestli by nemohli sehnat nějaké auto, nebo autobus jako
pro ty naše ženy a vůbec pro Češky, které se zachránily z transportu smrti."
Vypráví
Anna Kohlíčková a pokračuje:
"Oni
se domluvili na tom, že půjdou ještě na Poldovku, kde se budou snažit získat
nějaký autobus. Tak se také stalo. Pak nám oznámili den, kdy ten autobus
odejel pro ten další transport žen a kdy asi přijedou.
V
restauraci sv. Floriána jsme na ten den s Maruškou Zelenkovou připravovali
nějaké občerstvení. "
Poldováci
vypravili automobily, které dojely až do Neubrandeburgu, kam byla postupně
dopravena většina transportovaných žen z Lidic. Ty pak přes Cínovec dojely
až do Kladna k Floriánské kapli, kde je kladeňáci přivítali.
Vždy když
připravuji k vystavení hrušeň, vyrytou do křišťálu panem rytcem Anem Čančíkem
z Nového Boru - Arnultovic, vzpomenu si na místo, kde se po strastiplné
cestě našim maminkám, tetám a babičkám dostalo prvního vlídného přijetí
u nás doma.
I za to patří dík příslušníkům tehdejší vojenské posádky, strážícím zde
na českolipsku, nově vznikající republiku.
Pokud
se čtenář dostane ke knize jedné z Lidických žen, paní Jaroslavě Skleničkové,
"Jako chlapce by mě zastřelili...", tak na 87 této publikace začíná kapitola
"Pochod smrti", která líčí severozápadní cestu transportu smrti Lidických
žen, jenž skončila v Neubrandeburgu.