Památná Lidická hrušeň.

    Když chodíval horník Bohumil Pospíšil do práce na důl Prago v Dubí, směřovaly jeho kroky pravidelně ke kostelu a přes potok a dál na sever k Buštěhradu. Cestou přes můstek, aniž by si moc všímal, míjel pokaždé obecní hrušeň.  Takhle zevrubně bez většího zájmu vnímali  hrušeň i ostatní obyvatelé obec. Míjeli ji při cestách za prací, nakoupit do Včely, k řezníkovi, ke kováři, do kostela i do hospody a na hřbitov.  Nebylo člověka, který by kolem mladého štěpu, zasazeného před válkou paní Annou Pekovou a místním strážníkem panem Václavem Vandrdlem,  neprošel. Hlavně děti cestou od můstku přes potok ke škole míjely, vlastně hned tři nově zasazené obecní hrušně.
    Nás ale zajímá jen ta první vysazená nejblíže obecní studni.

    Jako jediná, obecní hrušeň, totiž přežila pozdější vymýcení všech ovocných stromů v Lidicích, když nacisté obec srovnávali se zemí. Zasazena byla na místě své předchůdkyně, která plodila ovoce ke všeobecnému prospěchu několika předchozích generací lidických.

    Dnešní starousedlíci hrušeň všichni znají.  Od války kolem ní procházely Lidické ženy, které se vrátily z Ravensbrücku a od malička jí znají i jejich děti, narozené z nově založených rodin. Hrušeň vyrostla v mohutný strom bez většího povšimnutí.

    Když měla ale kmínek tenký jako prst, zlomily jí korunku mohutné výbuchy při likvidaci kostela a špejcharu. Ze stromku zbyl jen pahýl, kterého si už nikdo z likvidátorů rozvalin Lidic nevšímal.
    Ale hrušeň opět, namísto té zlomené, nasadila korunku novou.
    Bývalá obecní hrušeň se tak stala symbolem vítězství života nad krutostí nacismu.

    Protože byla přítomna všem událostem od 10. června 1942, pamatuje si pro nás i budoucí, jak nacisté odváděli ženy s dětmi kolem ní do školy, jak v opačném směru hnali muže na sever přes můstek do Horákova statku, na jejich cestě poslední. Ženy s dětmi jak pak kolem odvážela nákladní auta, přes můstek k Buštěhradu a dál do kladenské reálky.
Hrušeň si pamatuje salvy popravčí čety, rabování nacistů v domech , v kostele i na faře, jak na pomníku padlým z první světové války, kterýsi nácek urazil hlavu sochy Jana Husa.
    Hořící Lidice, až do poslední zborcené střechy, bourání staveb, zavážení rybníka i trhání ostatních ovocných stromů ve všech zahradách, si hrušeň pamatuje.
    Nakonec i osetí holé pláně zbylé po Lidicích obilím a pak i kolem ní, pasoucí se ovce v následujících letech.
    Pamatuje si i na 5. května 1945, kdy skupina mladých mužů a vztyčila uprostřed osení naši vlajku a křížek označující společný hrob zavražděných lidických mužů.

    Proto je dnes hrušeň prohlášena památným stromem republiky a má význam pro nás i budoucí.   Je to živý svědek strašných událostí před sedmdesáti lety.

    Horník Bohumil Pospíšil v Lidicích už 10. června 1942 kolem hrušně neprošel. Byl den předtím hospitalizován v kladenské nemocnici, odkud ho odvezli s operovanou nohou do Prahy, kde byl popraven s dalšími dvaceti pěti Lidickými občany, dne  16.června 1942 na vojenské střelnici v Kobylisích.

    Jako každý rok, se letos, už po páté sejde shromáždění u Památné Lidické hrušně. Připomeneme si její význam.
Bude to v sobotu 14. dubna o 14. hodině. O hodinu později zahájíme v Oáze Lidice  vernisáž výstavy uměleckých děl, která byla věnována různými umělci k poctě naší památné hrušně.