Z besedy s lidickými ženami v Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti, 27. ledna 2012 v sále budovy Oázy v Lidicích.

    S potěšením jsme přijali pozvání předsedy občanského sdružení Lidice, pana Antonína Nešpora k besedě se ženami z Lidic, které přežily vraždění v jejich obci i věznění v koncentračním táboře Ravensbrück a strastiplnou cestu domů do domova, který jim nacisté vymazali s povrchu zemského. Pochodem smrti se z koncentráku do Čech vracelo nezávisle na sobě několik skupin lidických žen. Popis cesty a zažitých útrap dle vyprávění dosud žijících žen i pamětníků vyprávění těch, které již nežijí, je navlas shodný. Jen názvy míst v Německu či na území Československa jsou jiné. Již samotná osoba pana Nešpora dávala besedě punc autentičnosti. Je potomkem vyvražděné rodiny Horákových. Jeho maminku Annu Kohlíčkovou rozenou Horákovou nepostavili němečtí nacisté před popravčí četu na popravišti v Kobylisích s ostatními z rodin Horákových a Stříbrných. Byla ve vysokém stupni těhotenství a pohlaváři nacismu měli s popravami těhotných žen problémy, protože někteří příslušníci popravčích čet odmítali se takových poprav zúčastňovat. To i navzdory tomu, že se k provádění poprav dobrovolně hlásili. Nepomáhalo ani jejich exemplární potrestání a smazání „zásluh“ z účasti na předcházejících popravách.
    Těhotným ženám byl určen pány nad jejich životy i životem nenarozeného dítěte daleko krutější osud. Ten musely minutu po minutě prožívat až do posledních chvil jejich života. Případ Anny Kohlíčkové vyřešili nacisté se vší krutostí, bezohledností, bezcitností a s nacisticko-germánskou důsledností. Odvezli ji porodit na utajené místo, narozené děvčátko ji vzali a ji poslali do koncentráku za ostatními ženami z Lidic. Svoji dcerku Věnušku již nikdy nespatřila. Koncentrační tábor Ravensbrück se stal na dlouhé tři roky jejich vězením a místem touhy po domově a ztracených dětech, o nichž nevěděly vůbec nic. Neměly ani tušení o tom co se stalo s jejich domovem, Lidicemi.
 
 

    O tom co se odehrávalo za ostnatými dráty tohoto tábora, vypovídá několik faktů. Za celou dobu jeho existence prošlo jeho zařízeními 132.000 žen celé Evropy. Z tohoto počtu 92.000 zahynulo. Každý den umíralo 36 vězněných žen na následky útrap, hladu, nemocí a pokusů. Pokusy na ženách páchali „lékaři“ SS, Gebhardt a Clauberg. Nad všemi zvěrstvy, která se zde podle programu NSDAP odehrávala, dohlíželo na 150 vykonavatelek, SS dozorkyň.

    V dubnu 1945 se pohlaváři Velkoněmecké III. říše snažili zahlazovat stopy svých zločinů před postupujícími armádami protinacistické koalice. Jedním ze způsobů jak umlčet živé svědky bylo jejich vyhnání na pochody smrti pod pláštíkem evakuace, a jejich pobíjení během cesty aby nebyl problém s odstraňováním jejich těl. Zavražděné zanechávali v příkopech kolem cest. Nacistům se podařilo několik transportů dohnat na sever Německa a nalodit na lodě. Ty potom na širém moři potápěli. (lodě Cap Arkona, Thiebeck, Deutschland, Wilhelm Gustloff, celkem na 18.000 obětí). Protože byly úmyslně označeny vlajkami nacistického válečného loďstva, staly se i terčem bombardování angloamerických letadel.

    Vyhánění vězeňkyň na pochody smrti započalo v Ravensbrücku po jeho vyhlášení 27. dubna 1945 hned téhož dne večer kolem 23. hodiny. Esesačky řadily ženy po 500 do jednotlivých kolon, které odcházely branou tábora přibližně ve dvouhodinových intervalech. Bylo oznamováno, že budou přemístěné do jiného tábora. Směr pochodu sever a severozápad. O tomto dění nám vyprávěly dvě z lidických žen, které vše přežily. Paní Milada Cábová rozená Říhová, která byla vězněna se svojí maminkou a paní Miloslava Kalibová rozená Suchánková vězněná se svojí sestrou Jaroslavou Skleničkovou. Poslední tři dny téměř nic nejedly. Před odchodem z koncentráku jim milostivě esesáci dali balíček Červeného kříže. Těch balíčků byl v lágru plný sklad. Z balíčku mohli beze strachu jíst jen sušenky. Pro dlouhé hladovění je maso z konzerv mohlo zabít. Oblečené v koncentráčnických hadrech. Obuté v roztrhaných botách nebo dřevácích. Mnohé z žen měly z bot jen svršky obalené hadry k ochraně chodidel.

    Byl deštivý konec dubna, SS doprovod složený z dozorkyň a esesmanů je vedl postranními cestami mnohdy rozbahněnými, krajem mnohých jezer. Po celodenním trmácení již za tmy, určil SS dozor místo k „přenocování“. Těžko posoudit zda větší utrpení byl denní pochod anebo „odpočinek“ milostivě poskytnutý nadlidmi z SS. Složení unavených těl na mokrou chladnou zem bez přikrývek. Schoulit se co nejblíže k sobě bylo jedinou obranou před chladem, chladem, který nedovoloval usnout. Celé noci a dny bylo slyšet od východu hřmění fronty, v noci byl východní obzor ozářen výbuchy a požáry. V místech za vesnicí Malchow, asi 90 km od Ravensbrücku jim SS dozor určil místo k nocování. Celou tu strašnou cestu je neopouštěl strach o ztrátu schopnosti pochodovat. Ze vzduchu je, ke vší smůle, ohrožovala hloubková letadla spojenců ostřelujících všechny komunikace. Viděly, jak kolem zpožďujících se žen kroužili jako supi, esesmani. Pokud některá z žen padla únavou, nutili ji vstát, ránami pažbou a kopáním. Ta, která nemohla již ani vstát byla zastřelena. Její tělo odkopli do příkopu. Tak jejich trasa pochodu byla značena mrtvými těly zubožených žen. Druhý den před rozbřeskem, je nikdo nebudil, nikdo se nezajímal, o to kolik žen během krátkého odpočinku zemřelo. Jejich dozorci se ztratili. Co teď, nevěděly co si počít, nevěděly, kde jsou v té cizí zemi. Když se dostaly na nějakou hlavnější komunikaci, uviděly něco, co nečekaly. Silnice zaplněné utíkajícími Němci směrem na západ. Pěší, s povozy, celé rodiny s nejnutnějším majetkem na kárách a vozících. Neubránily se pocitu zadostiučinění. Nyní jim hlavně šlo o to dál přežít. Jedly a pily co našly ve vylidněných vesnicích a na polích. Hledaly někoho, kdo by jim řekl, kde jsou. Pokud narazily na obydlenou samotu a chtěly se zeptat na cestu nebo se schovat ve stodole před deštěm byly vyhnány. Na radu vězňů z jiných koncentráků tak 63 českých žen, z nichž bylo 46 z Lidic, pokračovalo v cestě na západ ze strachu před zvláštními jednotkami SS na frontové linii proti Rudé armádě. Tito esesáci při ústupu stříleli i vlastní obyvatelstvo, které neustupovalo s nimi podle nařízení samotného Hitlera.

    Cestou opuštěným krajem se jim podařilo najít si teplejší oblečení a obutí, i ten hlad již nebyl tak krutý. U vylidněného městečka Kriwitz, kde se shromažďovali potkávající se vězňové všech možných národností Evropy, si mohly trochu déle odpočinout v lese a stále pod širým nebem. Byly bez dozorců SS, ale strach z jejich návratu je neopouštěl. U blízkého jezera měly možnost se umýt. Zde jim poprvé svitla naděje radosti z osvobození v podobě džípu s americkou vlajkou, který projížděl po nedaleké silnici. Jaké však bylo jejich zklamání, když se od amerických vojáků dozvěděly, že jsou průzkumnou jednotkou. Během pokračujícího pochodu se setkávají s Čechy vězněnými v Sachsenhausenu a jeho pobočných táborech, které z nepochopitelných důvodů bombardovalo anglo-americké letectvo. V samotném kmenovém táboře bombardováním zahynulo kolem 1.000 vězňů. Sachsenhausenské vězně na jejich pochodu smrti dozorci také opustili. Tito vězni se o české ženy starali, seč mohli. Na noc jim postavili z chvojí a papíru přístřešky, ze kterých se s přicházející nocí ozývala česká písnička „Dobrů noc má milá, dobrů noc“. Tu pohodu před spaním jim nepokazila ani špatná zpráva od delegace vyslané k americké armádě do Schwerinu.

    Za hlavní svůj úkol Američané považovali odzbrojování všech příslušníků německé branné moci wehrmachtu a SS, které pověřovali podle svého, různými funkcemi. Lidické ženy i ostatní vězni to považovali za pokračování koncentráčnické moci dozorců. Eventuální možnost návratu do Československa Američané odhadli na září až říjen. Všichni vězni tolik toužili co nejrychleji se dostat domů.

    Ráno vysvitlo sluníčko a přišla dobrá zpráva, na silnici kolem lesa, ve kterém spaly, se objevila Rudá armáda. Náhle to bylo jednodušší, než si představovaly. Sovětští vojáci se zajímali o to, kdo a odkud jsou. Antonín Zápotocký vězněný v Sachsenhausenu jednal s velením Rudé armády, které jim dalo právo použít cokoliv, co najdou v opuštěných domech a co osvobozeným vězňům pomůže zmírnit jejich útrapy. Tak mohli po dlouhé době usnout v domech opuštěného městečka Kriwitz. Ze spánku je neprobouzel noční chlad a studená zem, ani ranní rosa s germánským pokřikem „ lós, lós“.

    Začala ta šťastnější část cesty domů, cesta za ztracenými dětmi. Díky organizaci návratu, kterého se chopil kladeňák Zápotocký a jeho spolupracovník Dolanský byla doprava vracejících se vězňů zvládnuta tak jak bylo potřeba. Projížděly zničenou zemí, která sama vyvolala nejstrašnější válku, jakou lidstvo dosud poznalo. Pro lidické ženy, závody z Kladna poslaly dva autobusy. Čekalo je nádherné přivítání na československé státní hranici na Cínovci, československá státní hymna a vlající československá státní vlajka. Paní Kalibová ve svých vzpomínkách o prvních krocích lidických žen na území republiky uvádí: „ Na Cínovci nás přivítali českoslovenští vojáci kladenské posádky a byli tam i legionáři v uniformách vzorně seřazení. Vztyčili státní vlajku a hráli a zpívali naši hymnu. Všem nám dojetím tekly po tvářích slzy. A teprve tady jsme se my, lidické ženy dozvěděly, co se vlastně v Lidicích v roce 1942 opravdu stalo. Spoluvězeňkyně v Ravensbrücku, každý kdo to věděl, tuto skutečnost před námi tajil. Každý kdo viděl naše zoufalství a slyšel naše stálé dotazy po mužích a dětech, nás chtěl co nejvíce ušetřit ještě většího utrpení. Byly jsme za to každému vděčné, protože jen naděje v budoucnost a ve shledání nám umožnila přežít všechny ty hrůzy a utrpení“.

    Skupina lidických žen, mezi nimiž byla paní Cábová a paní Kalibová musela ujít za hrozných podmínek vzdálenost přes 150 kilometrů. Některé jejich družky stihl osud ještě horší. Pět lidických žen, které odcházely v jedné z dalších pochodových kolon o počtu pětiset žen z koncentráku na severozápad Německa došlo první den přes 20 km různými oklikami do obce Wesenberg. Byly to paní Hroníková Anna s dcerou Miloslavou, Zelenková Marie a Kohlíčková Marie s dcerou Annou, matkou pana Nešpora. U Wesenbergu poblíž železniční trati jim SS dozorci určili místo k přenocování pod širým nebem na holé zemi. Do rána všechny stráže zmizely a převalila se přes ně fronta. Tehdy netušily, jaké měly štěstí, že místem kde nocovaly, neustupovaly jednotky SS, stále kladoucí fanatický odpor. Setkání s nimi by znamenalo jistou smrt.

    Touha po domově, stesk po svých nejbližších z rodiny a hlavně dětech, rozhodla o cestě na jihovýchod. Zeptat se na cestu nebylo možné, jeden takový pokus byl pro ně jednou z dalších tvrdých zkušenosti. Od prahu jednoho z domů byly vyhnány s nenávistnými pohledy a poštěkáváním německých nadávek. Jenom na hranice Československa je čekalo na 400 kilometrů pochodu cizí nepřátelskou zemí. V jedné z vesnic byly od studny s pitnou vodou vyhnány sprškou kamení z rukou německých dětí, chlapců a děvčat. Z balíčků Červeného kříže, které dostaly v lágru, již neměly nic, ač šetřily. Vyhrabávaly, na polích, to co zbylo z loňské sklizně, košťály zelí, brambory či řepu. Ve stozích ve kterých hledaly ochranu před deštěm a kde nocovaly, vyhledávaly klasy se zrnky obilí. Pily vodu z potoků, jezer a rybníků. Od vězňů, které za své cesty potkaly, obdržely radu, aby se vyhnuly velkým obloukem Berlínu. Nebylo možné se však zcela vyhnout místu, které jim nahánělo strach. Tím byl Oranienburg s koncentračním táborem Sachsenhausen, jehož strážní věže hrozivě čněly k obloze. Mnohé vesnice byly zcela vylidněné a tak v opuštěných obydlích nalézaly věci potřebné k záchraně svých holých životů. Nesmírná radost z plechového hrnce, zápalek, teplejšího oblečení či deky, obutí, nebo spánku pod střechou. Při jejich cestě rovinatou německou krajinou se obávaly toho, jak budou schopné překonat naše pohraniční hory. Poslední německou vesnicí, kterou prošly, byl Tännicht. Bloudily polními a lesními cestami kolem hranic. Že jsou již na území Československa, jim ukázala na jednom z opuštěných domů vyvěšená naše státní vlajka. Byly u Lobendavy. Ve volné krajině a kolem komunikací bylo mnoho stop nedávných bojů, zničená vojenská technika nacistů a také vozidla s polskou orlicí a stopami krve polských vojáků. Zde byly některé domy zjevně obydlené, protože za jejich okny občas zahlédly obličeje jejich obyvatel, kteří se rychle od oken vzdalovali. Soucit nad svým utrpením ani zde nemohly očekávat. Obyvatelstvo československého pohraničí truchlilo nad porážkou Velkoněmecké říše umocněné tím, že zdejší obyvatelstvo nezažilo takové nálety jako ti v Německu. Tak procházely kolem domů, jejichž okna se před nimi zavírala. Přesto byly šťastné už jen z toho, že dokázaly dojít až do své vlasti a že i pokud by padly, nezůstanou jako neznámé oběti v cizí nehostinné a nepřátelské zemi.
 
 

    Nekonečné kopce Lužických hor, prudká stoupání a klesání lesní silnice, je vyčerpalo k smrti. Měly pocit, že se přes ně nikdy nedostanou. Několikrát musely odpočívat. Na vrcholu se rozhodly trochu déle si oddechnout. Uviděly před sebou rozprostřenou českou zem jako na dlani. Jak pátraly svými zraky po té kráse, upoutaly jejich pozornost u silnice stojící pevnůstky československého opevnění. Toho opevnění, v němž měli českoslovenští vojáci bránit svoji zem. Opevnění, které museli nedobrovolně opustit a složit zbraně, odejít s pocitem hořkosti zrady našich spojenců, Anglie a Francie. Tam v dálce jsou Lidice, jejich domov. To byla myšlenka, která jim dávala sílu pro další cestu. Dláždění silnice k Boru se jim vrylo do paměti. Jejich oči marně hledaly někoho, kdo by jim řekl jedno dobré slovo, podal vodu nebo kousek chleba. Blížily se k prvním stavením a tu jim přejel mráz po zádech. Před sebou spatřily siluety ozbrojených postav. Věděly, že nemají vůbec žádnou naději utéct. Stály jak přikované, smířené s tím, že na prahu domova skončí jejich utrpení a své blízké již nikdy nespatří.
    Ti vojáci ale byli jiní než ti, kteří na ně hulákali své povely v koncentráku. Uslyšely pozdrav: „Dobrý den kam jdete, ukažte nám svoje doklady“. Teprve tehdy si všimly československých lvíčků na čepicích a opascích vojáků. V té chvíli jim vůbec nevadily namířené pušky a tak se téměř jednohlasně z jejich bolavých úst vydrala slova „Jsme z Lidic a jdeme pěšky z koncentráku v Ravensbrücku, domů.“ Hlavně pušek klesly k zemi a na tvářích vojáků se objevily slzy. Jeden z nich se slovy „Ježiš Marija“ hlasitě zavzlykal,“Pojďte, my vám pomůžeme“. Tak se na okraji Boru setkalo pět lidických žen s československými vojáky plukovníka Sekáče a majora Holase. „Chlapci neplačte, my jsme tak šťastné, že se vracíme domů.“, utěšovaly ženy vojáky. Velitel vydal potřebné rozkazy k poskytnutí veškeré možné pomoci a péče. Zařídil převoz žen do České Lípy. Zde trávily po dlouhé době svoji první noc v osvobozeném Československu ve zdech vyklizeného kláštera, umyté a nasycené. Bylo 22. května 1945 po dvacetipěti dnech pochodu dlouhého 430- 450 km. Usínaly ve vzpomínkách na svoje muže, děti a svůj domov, Lidice, ve vzpomínkách, které jim dávaly sílu a odhodlání dojít do cíle.

    Teprve druhý den při cestě vlakem z České Lípy do Prahy a autobusem do Buštěhradu se dozvěděly krutou pravdu. Po fyzickém utrpení přišlo utrpení duševní. Utrpení, kterého se nezbavily do konce života.

    O tom, že na všechna tato utrpení se nesmí nikdy zapomenout, bylo napsáno a řečeno mnoho. Je nutné to vše připomínat. Připomínat tak jak nám to říkal prezident Dr. Edvard Beneš i jeho ostatní následovníci. Připomínat tak jak to dělají i němečtí antifašisté, kteří byli prvními oběťmi nacismu.

    Nevšední připomínkou utrpení lidických žen a jejich pochodu smrti, který se změnil ve strastiplnou cestu domů do Lidic, je pěší pochod po trase cesty lidických žen, který v loňském roce z vlastní iniciativy podnikla statečná křehká dívka Milena Mestecká. Prošla celou trasu rekonstruovanou podle informací potomků samotných žen z Lidic. Také ona byla přítomná na besedě v Lidicích. Sama ten pochod označila za nultý ročník Memento pochodu lidických žen. Přítomným oznámila, že v roce 2012 s podporou předsedy o. s. Lidice Antonína Nešpora a předsedy ZO ČSBS v Novém Boru Josefa Doškáře podnikne další ročník tohoto pochodu. Start je určen na ráno 9. května 2012 od brány koncentračního tábora Ravensbrück. Celá trasa tohoto pochodu je rozvržena tak aby dne 22. května došla do Nového Boru. Zde je připravováno promítání dokumentárního filmu a beseda se žáky novoborské školy a také školy v České Lípě. Pracuje se na spojení této akce s akcí cyklistů Lidice – Ležáky, kterou organizuje Jan Rýdlo. Radostná je zpráva, že v letošním ročníku pochodu z Ravensbrücku do Nového Boru nepůjde jeho zakladatelka sama. Na památku pochodu smrti Lidických žen a jejich setkání s československými vojáky, bude pod Lidickou lípou vysazenou v Novém Boru roku 2010 instalován obelisk s pamětní deskou.

    Cincibus Zbyněk nejstarší, březen 2012

    foto autor  http://www.klub-pohranici.cz/fotoalbum_soubory/liberecky_12/index.htm