80 km na sever od Berlína, nedaleko meklemburského městečka Fürstenbergu, v přímém sousedství velikého, studeně krásného jezera, ležel největší nacistický koncentrační tábor pro ženy - Ravensbrück.
     Přijedete-li v ta místa dnes, uvidíte ještě vysokou kamennou zeď, která ohraničovala celý komplex tábora. Vně zdi stojí podlouhlá jednopatrová budova, kdysi komandatura,  postavená v letech 1939 - 1940 holýma, do krve rozedranýma rukama vězněných žen.
    Napravo od komandatury je malé stavení s obrovskými komíny - krematorium, v jehož čtyřech pecích leží popel posledních obětí. Z vnitřku tábora zbyla jediná stavba, kdysi obávaný bunkr, dnes muzeum, věnované památce bojovníků a obětí. Železnou branou, kterou zde také můžete ještě spatřit, prošlo do tábora více než 130 000 žen. Z nich 92 000 zahynulo.
    Nezbylo toho mnoho z bývalého koncentračního tábora Ravensbrücku. Dřevěné baráky, v kterých uvězněné ženy živořily, byly strženy. Na táborovém prostranství rostou dnes vysoké stromy. Kdo se sem vrátí po letech, sotva to místo pozná.
 Ale i kdyby byl tábor ponechán v té podobě, jakou měl v době svého „rozkvětu“, stěží byste si dovedli udělat představu, jak život v něm skutečně vypadal.

    Museli byste vidět toto místo zaplněné  ubohými bytostmi s oholenými hlavami, tak nepodobnými ženám. Jejich ruce, nohy a celé tělo - kosti potažené kůží, která je pokryta boláky ze špíny a hladu. Klopýtají v dřevácích po táborové ulici a z jejich očí lze vyčíst jen jedno: Mám hlad, dejte mi proboha jíst!

    Museli byste si představit, jak tyto ženy žijí v přeplněných barácích, jak se derou ke stolům s jídlem a chtivě hltají tu trochu řídké stravy, kterou dostanou, jak v noci spí, mnohdy bez přikrývek, zachumlané v cáry, těsně vedle sebe, nohama proti sobě, aby se vešly na postel.

    Museli byste je vidět pracovat: při těžké robotě s rýči a lopatami, při kácení stromů, anebo jak táhnou těžký náklad, zapřaženy do vozů místo koní.
    Museli byste doprovázet vozík, který po celý den svážel mrtvoly do krematoria, nahé a bez piety naskládané na sebe jako polena.
    Museli byste pocítit tu atmosféru, která těžce visela ve vzduchu, atmosféru násilí, krutosti, sadismu a strachu.

    Ale to by  nestačilo! Život v Ravensbrücku, to nebylo jen  odevzdané čekání na smrt, ale také síla a víra. Víra v konečnou porážku fašistů a síla vůle vydržet. Naučily jsme se žít uprostřed protikladů: dovedly jsme se ve vzácných volných chvílích radovat ze slunce, i když bylo zatřeno hustým kouřem z krematoria. Toužily jsme po konci války, i když nebylo jisté, zda nebude znamenat i náš konec.

    A síla solidarity! Kolik trestů bylo odvráceno, kolik životů bylo zachráněno touto zbraní, kterou jsme ani v nejtěžších chvílích nesložily. Zavřeli nás pro odboj proti fašismu. Avšak ani zde jsme proti němu nepřestaly bojovat.
To všechno byste si museli představit, kdybyste si chtěli udělat obrázek o životě uvězněných žen v Ravensbrücku: i bezmocnost, hraničící se zoufalstvím, i sílu, kterou není možno zlomit.

    Možná však, že je těžko vyvolat si takové představy. Vždyť ačkoliv od osvobození uplynulo již mnoho let, jen málo lidí ví o životě v nacistických táborech o něco více, než že to byla hrůza. Ještě méně je známo o koncentrácích žen. I my samy, které jsme tam prožily celá léta, raději vzpomínáme na vzácné světlé okamžiky a občas se i zasmějeme při vzpomínce na drobnou epizodu, jíž situace dala bezděčně humorný přídech. A pomalu už i my samy zapomínáme na podstatu koncentráku, na hrůznost fašismu.
 
    A přece není správné zapomínat! 92 000 obětí Ravensbrücku nám to přikazuje. Není ještě čas považovat koncentrační tábory za vyřízenou kapitolu. Vždyť ještě dnes jsou lidé zavíráni a táborech!
    Vždyť ještě dnes chodí někteří z našich bývalých katů na svobodě!