Tady si ji přečtěte, http://www.pohadkynawebu.cz/pohadka-o-slepicce-kohoutkovi

    Můžete si však také počkat na spuštění projektu Rozeznění Lidice 2012. Pokud se jej podaří autorům spustit v nabízené kvalitě a podobě pak si můžete přijít poslechnout pohádku právě na pietní území starých Lidic.

    Zdá se vám to neuvěřitelné?  Že bych s zbláznil?  Nezbláznil, ale přesvědčil na vlastní oči.

    Protože jsem obeznámen s místními poměry (i terénními), mohu klidně tvrdit, že každý kdo si nasadí sluchátka zapůjčená v Lidickém muzeu od pracovníka projektu Rozeznění, tuto pohádku určitě vyslechne. Nebudu říkat, kde, ale bývalý starosta pan Zelenka by o tom místě mohl vyprávět. Jenomže jeho autentické vzpomínky nebyly vzaty na tomto místě v potaz.

    Není to žert, ale doposud stále hrozící skutečnost, že návštěvníci budou jezdit do Lidic, aby si nakonec za peníze vyslechli „nějaké pohádky“. Namísto prohlubování vědomostí o historii Lidic se projekt zabývá nic neříkajícími rozhovory vyfabulovanými autorkou.

    Bude to opět rarita, která jistě předčí všechny dosavadní útoky na lidickou historii.

    Když autorům projektu už asi došla inspirace,  co by se ještě mohlo ve starých Lidicích produkovat,  tak začali s vykrádáním webu. Ono to vlastně ani vykrádání není, je to jen doslovné okopírování pohádky naší národní spisovatelky, takže dle mého asi mdlého rozumu si nedovedu představit, proč to slovo od slova okopírovali.
    Aby to ale splňovalo požadavky autorského díla (samozřejmě za honorář), tak připsali pár vět, které neuvádím, abych právě toto jejich  „autorské právo“ neporušil. Těch přidaných vět je tuším devět. Sedm před textem a aby nebylo vyprávění  pohádky extra přerušováno, protože o to tu právě na pietním území jde, tak jen dvě kratičké uvnitř.

    Autoři projektu zřejmě usoudili, že už není k Lidicím co dodat, snad jen pohádky a vymyšlené rozhovory, navíc vložené autentickým osobám, v Lidicích žijícím.

    Pokud ve sluchátkách náhodně uslyšíte docela na jiném místě, jak nějaké dítě pláče, že ho nikdo při hře na schovávanou nenašel, budete poblíž místa, kde se nacházel původní starý hřbitov. O něm by se dalo napsat mnohé, ale to by se museli autoři audiodramatu opravdu jinak snažit získávat informace.

    Například by se dozvěděli, (kdyby se autoři zeptali) kde vlastně skončily náhrobní kameny a desky z lidického hřbitova. To by pak informace sdělená do sluchátek přinesla poznání, že na hřbitově nacisté znesvětili hroby, otevírali je a rabovali v rakvích   mrtvolám všechno zlato, tedy včetně zlatých zubů. Desky a náhrobní kameny skončily vesměs v základech Veleslavínských kasáren v Praze.

    Ovšem autoři projektu rozeznění si zřejmě usmysleli, že si raději budou vymýšlet příběhy, které nikomu nic neřeknou. Co ale hlavně autoři opomněli veřejnosti sdělit, že tak nenápadně oddělí historii od skutečnosti, kterou lidičtí po Heydrichiádě žili. Tak to se dá vyčíst mezi řádky projektu a tak to dobře pochopili lidičtí, kteří protestují.

    Ten čas druhého stanného práva, nebyla totiž žádná selanka zalitá sluncem!
    Den co den  vycházely nové, stále delší a delší seznamy zastřelených.
    Každý den se muži odcházející za prací do Poldovky a do kladenských dolů obávali aby na ně někdo neřekl, že třeba atentát na Heydricha schvalují. Za jakýkoliv i jen náznak vlastenectví přicházela krutá represe.

    Psychický teror nastolili nacisté v republice. Ale určitě ho nezrušili v době po 27.5.1942 do 3.6.1942, kdy se autoři projektu snaží dát návštěvníkům na vědomí, že právě zde, v Lidicích se vůbec nic nedělo.
    Přál bych Vám všem, čtenářům vyslechnout klení a nadávky na adresu Němců, které trafikant Augustin Pospíšil - válečný invalida z první světové války, trousil cestou do práce, kde na kostele den co den musel koukat na černou vlajku s hákovým křížem. Ne nadarmo se mu přezdívalo "Nemecko".
    O berlích se dobelhal, opět pod německým jhem, až na popraviště v Horákově zahradě. Jenomže v projektu je snad kvůli zvýšení pozornosti, hlavně rozhovor o tom jaká je nová trafikantka fešná ženská, kdepak trafikant Augustin, ten dnes už přeci nikoho nezajímá.

   Takže v Lidicích to bylo v té době docela jiné, takové pohodové, že!
    Lidice byly asi bílou vránou mezi kladenskými obcemi, když jim autoři projektu do vínku dali tolik bezstarostnosti, které projekt ve stávajícím pojetí ukazuje.

    Kdyby věděli, jaký teror vyvolalo druhé stanné právo, určitě by je ani nenapadlo takovéto vymyšlenosti vůbec předvádět, navíc autentickým svědkům té doby - Lidickým ženám a Lidickým dětem.
    Komu chtějí namluvit, že to bylo jinak než nám vyprávěly naše maminky a babičky?
    Autoři projektu by měli dobře vědět, jaká byla tehdy situace v protektorátu, vždyť jsou to vzdělaní lidé. Jak mohou takhle fabulovat na hřbitově vesnice.

    Prosím P.T. čtenáře aby tento článek nepovažovali za klamnou, ani zápornou reklamu projektu Rozeznění Lidice 2012, ale za odbourání takových nesmyslů, které opravdu na pietní území nepatří.

Až  získám další informace, budu o nich informovat.