Dne 3. května  v podvečer se konala vernisáž výstavy obrazů akademického malíře Karla Karase k jeho nedožitým 120 narozeninám.  V zámecké galerii v Kladně ode dneška visí obrazy nejen Karla Karase, ale i jeho obou synů Karla a Jiřího.
Velmi pěknou retrospektivní výstavu uvedla paní doktorka Irena Veverková a hudebníci Českého Hornového Tria.
    Obrazy Karla Karase nejstaršího znají všichni lidičtí, kteří se alespoň jednou dostali do zasedací síně Obecního úřadu v Lidicích, nebo alespoň do předsálí obřadní síně.
    Trvalou ozdobou těchto prostor jsou obrazy darované malířem Karlem Karasem obci Lidice v poválečné době.  Jistě znáte jeho monumentální pohled na starou obce od severu v zasedací síni a obraz Lidického kostela malovaného od jihu, v předsálí obřadní síně.

    Na šedesát děl je vystaveno v prvním patře kladenského zámku. Obrazům synů Karla a Jiřího je věnována samostatná expozice v severním sále Zámecké galerie.

    Abychom si připomněli dřívější osobnosti kladenské kultury nemusíme tedy chodit tak daleko, stačí zajet na výstavu do zámku, kde výstava potrvá do symbolického 10. června 2012.
    Karla Karase syna znají bývalí žáci ZUŠ v Buštěhradě, kde vyučoval hře na klavír.

    Jediný ještě žijící malíř z rodiny Karasů je nejmladší syn Jiří. Jeho dílo samozřejmě také lidičtí už viděli. Pan Jiří Karas rozšířil naši hrušňovou sbírku svým obrazem nazvaným „Hruška pamětnice“ záhy po prohlášení bývalé obecní hrušně, přeživší vyhlazení obce, za památný strom.
    Poprvé byl jeho obraz vystaven při příležitosti prvního shromáždění u památné Lidické hrušně v roce 2008. Na letošní vernisáži v Oáze byl vystaven jeho obraz Lidický kostel sv. Martina, při příležitosti, kdy jsme si při této příležitosti připomněli 660 výročí kdy se stal kostelem farním.

    Na výstavě v kladenském zámku najdete také raritu mezi obrazy akademického malíře Karla Karase. Je jím nenápadný obraz Lidické torzo, které namaloval z paměti, jak si jej zapamatoval.
    Jak k tomu došlo vypráví pan Jiří Karas:
    „Tatínek byl zvyklý zachycovat na svoje obrazy to co ho nejvíce zaujalo. Když začali likvidovat Lidice, rozhodl se, že alespoň nějaké obrázky z vypálené obce zachytí a tak si vzal si fotoaparát a šel ze Hřebče, kde jsme bydleli do Lidic. Cestou fotil, co viděl a dostal se vmezi vypálenými domy až k potoku, kde jej ovšem patrola zadržela. Odvezli jej na kladenské gestapo.  Zdálo se, že je to jeho konec.
Jenomže po výslechu byl propuštěn, že je to známý kladenský malíř a že sbíral jen materiál pro obraz toho co viděl. Později se dozvěděl, že jeho obrazy dříve viděl vystavené jeden z příslušníků kladenského gestapa, který se přimluvil za jeho propuštění.
Film z fotoaparátu mu zabavili a zakázali Lidice malovat.
Neuposlechl a doma se hned dal do díla. Namaloval z paměti scénu s můstkem a okolními vypálenými domy, tak jak si poslední snímek dobře zapamatoval.“

    Vytvořil tak druhý autentický obraz z likvidace obce.