I sedmdesát let po svém vypálení jsou Lidice symbolem. Nacionalismu a české malosti, tvrdí Adam Drda ve svém článku Sudetský strašák v Lidicích uveřejněném v Hospodářských novinách dne 14.5.2012. Anebo taky odvahy, statečnosti a sounáležitosti, záleží na tom, kolik toho víte.

    Lidických přeživších žen, tedy těch, které si reálně mohou pamatovat reálie později vypálené vesnice, je šest, přesto nejméně čtyři našly tu odvahu nesouhlasit s pojetím audiodramatu Rozeznění, která má být zveřejněno u příležitosti připomínání lidické tragédie, a šly do předem mediálně prohraného boje. Jejich věcné připomínky, které byly nejprve směřované samotným autorům, posléze řediteli lidického památníku, tedy nebyly medializovány, byly posléze dotčenými autory zveřejněny a interpretovány způsobem, který je poškodil. Lidičtí jsou ve zjevné nevýhodě, nemají kolem sebe suitu novinářů, kteří obratně vyrazili na obranu Rozeznění.
    Adam Drda nazývá reakci Lidických hysterickým křikem.
    Podprahově nám podobně, jako řada jeho kolegů, podsouvá obraz současných Lidic jako zakonzervovaného komunistického ghetta, v němž bují nenávist ke všemu německému, novému a progresivnímu. To vše bez znalosti kontextu.

    Falešná karta se Sudetskými Němci.

    Kdyby Adama Drdu skutečně zajímalo, co si Lidičtí myslí o Rozeznění, nespoléhal by pouze na kusé informace svého kolegy z rozhlasu a autora Rozeznění - Lidice 2012 Viléma Faltýnka a dozvěděl by se, že Lidičtí již od února, kdy autoři Rozeznění přijeli do vesnice představit část audiodramatu, mají k projektu obsahové a technické výtky, na něž autoři nereagují.  Problém s financováním se objevuje až v posledních týdnech, kdy vyšel dar Sudotoněmecké kanceláře v Praze najevo.

    Dle autorů projektu má audiodrama zobrazit život vesnice týden před vypálením. Jako rurální selanku. Lidé, kteří tu dobu zažili, mají v paměti stanné právo, desítky popravených a "návštěvu" SS přímo ve vesnici. Logicky tedy chtějí, aby takto zůstaly jejich vzpomínky zachovány. A co víc, chtějí aby zazněl také poválečný osud lidí vrátivších se na vypálenou pláň a do osiřelých rodin, protože vypálením vše teprve začalo.

    Autoři trvají na tom, že jsou kryti uměleckou licencí. Proti tomu staví Lidičtí logický argument. Nechť je osud Lidic dramaticky zpracován jako již mnohokrát, avšak vně území, tedy vně reálného místa, na kterém žili lidé své reálné životy a tytéž životy zde reálně ztratili. Lidičtí jako myšlenku audioprojekt neodmítají.
    Adam Drda, Tomáš Halík a mnozí další vytýkají Lidickým nenávist a neochotu ke smíření s Němci. Kdyby skutečně zkoumali vztah Lidických k německému národu, zjistili by, že Lidičtí důsledně rozlišují mezi nacisty a Němci a dlouhodobě spolupracují na česko-německém smíření společnými besedami, navštěvováním se a prací s mládeží.

    Nelze souhlasit s tím, že si Lidičtí nesmějí vybrat z čích peněz, má být financován projekt nad hlavami jejich mrtvých. Pochopitelně, tři miliony Sudetských Němců vesnici nevypálily, podobně též miliony komunistů chtěly světový mír a nikoli justiční vraždy. Pochybuji, že by Adam Drda použil podobný argument v situaci, kdy by Komunistický svaz mládeže organizoval veřejnou sbírku na výstavbu pomníku Milady Horákové.
 
    Útok na historickou paměť.

    Jsme svědky velmi dramatického trendu. Organizace Post Bellum a další centra orální historie, jejichž činnost je vskutku záslužná, mohou být zneužity. Příběhy odbojářů, vojáků, vězněných a dalších pamětníků žijících v období nacismu a komunismu jsou jimi historikům poskytovány v dobré víře, že zůstanou zachovány tak, jak se skutečně staly.
    Pokud dojde k jejich necitlivé interpretaci a zneužití, je logické, že pamětníci nesouhlasí. Jenže oněch pamětníků kvapem ubývá. Kdo bude za pár let dbát na zachování skutečné živé paměti, kdo bude bránit dezinterpretaci a hlavně, kdo bude ochotný poskytovat svůj příběh, pokud bude vědět, že pro Post Bellum pracují lidé typu Adamy Drdy, takoví, kteří neváhají pamětníky nazvat hysterickými fanatiky?

    Projekt Rozeznění nemá dle Drdy vesnici zobrazit jako vesnici heroických bojovníků proti fašismu. Poznamenávám - bohužel.
    Kam se ztratil osud pilotů Stříbrného a Horáka, kteří v době lidické tragédie bojovali na západní frontě a jejichž rodiny byly pro výstrahu zavražděny s výjimkou těhotné sestry Josefa Horáka celé? Byl za jejich odchodem a riskováním ztráty nejbližších „tupý český nacionalismus“ nebo ochota nesobecky bojovat za nadosobní zájmy celého společenství - rodiny, vesnice, země? Jsou lidé, kteří čelí smrti, menší hrdinové jenom proto, že se nedochovalo dostatečně hlasité svědectví o jejich aktivním odporu?

    Jsou ženy, které v solidaritě přežily roky věznění, vrátily se na místo vypálené vesnice a znovu postavily lidické společenství oběťmi? Nebo aktivními lidskými bytostmi, jejichž síla a odhodlání dala lidické tragédii nový význam? A především má kdokoli z nás právo požadovat, aby tito lidé ke způsobu, jak budou jejich příběhy zachovány budoucím generacím, mlčeli?
 
     Ing. Miroslav Kaliba,
     bývalý starosta Lidic

Lidice, 5.května 1945  společný hrob mužů    Popravení lidičtí muži bojovali mrtví v srdcích všech bojovníků  proti nacismu.   Mezi prvními kdo přišli na počáku Českého národního povstání v květnu 1945  k jejich hrobu, uctít jejich památku, byli osvobození angličtí zajatci v doporvodu členů buštěhradského revolučního výboru.