I sedmdesát let po svém vypálení jsou Lidice symbolem. Nacionalismu a české malosti, tvrdí Adam Drda ve svém článku Sudetský strašák v Lidicích uveřejněném v HN dne 14.5.2012. Anebo taky odvahy, statečnosti a sounáležitosti, záleží na tom, kolik toho víte.
 
    Lidických přeživších žen, tedy těch, které si reálně mohou pamatovat reálie později vypálené vesnice, je šest, přesto nejméně čtyři našly tu odvahu nesouhlasit s pojetím audiodramatu Rozeznění, která má být zveřejněno u příležitosti připomínání lidické tragédie, a šly do předem prohraného boje. Adam Drda nazývá reakci Lidických hysterickým křikem. Podprahově nám podobně, jako řada jeho kolegů, podsouvá obraz současných Lidic jako zakonzervovaného komunistického ghetta, v němž bují nenávist ke všemu německému, novému a progresivnímu. To vše bez znalosti kontextu. Kdyby jej skutečně zajímalo, co si Lidičtí myslí o Rozeznění, nespoléhal by pouze na kusé informace svého kolegy z rozhlasu a autora Rozeznění - Lidice 2012 Viléma Faltýnka a dozvěděl by se, že Lidičtí již od února, kdy autoři Rozeznění přijeli do vesnice představit část audiodramatu, mají k projektu obsahové a technické výtky, na něž autoři nereagují. Problém s financováním je pak již pouze onou pověstnou třešničkou na dortu.
 
    Dle autorů projektu má audiodrama zobrazit život vesnice týden před vypálením. Jako rurální selanku, dozvíte se, že děti chodily do školy, v kostele se ministrovalo a Slávka se chtěla vdávat. Lidé, kteří tu dobu zažili, mají v paměti strach ze stanného práva, desítky popravených a "návštěvu" SS přímo ve vesnici. Logicky tedy chtějí, aby takto zůstaly jejich vzpomínky zachovány. A co víc, chtějí, aby zazněl také poválečný osud lidí vrátivších se na vypálenou pláň a do osiřelých rodin, protože vypálením vše teprve začalo. Autoři trvají na tom, že jsou kryti uměleckou licencí. Proti tomu staví Lidičtí logický argument. Nechť je osud Lidic dramaticky zpracován jako již mnohokrát, avšak vně území, tedy vně reálného místa, na kterém žili lidé své reálné životy a tytéž životy zde reálně ztratili. Lidičtí jako myšlenku audioprojekt neodmítají.
    Adam Drda, Tomáš Halík a mnozí další vytýkají Lidickým nenávist a neochotu ke smíření s Němci. Kdyby skutečně zkoumali vztah Lidických k německému národu, zjistili by, že Lidičtí důsledně rozlišují mezi nacisty a Němci a dlouhodobě spolupracují na česko-německém smíření společnými besedami, navštěvováním se a prací s mládeží. Nelze souhlasit s tím, že si Lidičtí nesmějí vybrat z čích peněz, má být financován projekt nad hlavami jejich mrtvých. Pochopitelně, tři miliony Sudetských Němců vesnici nevypálily, podobně též miliony komunistů chtěly světový mír a nikoli justiční vraždy. Přesto v paměti Lidických zůstanou jako ti, jež je vyháněli z jejich domovů.

    Útok na historickou paměť
Jsme svědky velmi dramatického trendu. Organizace Post Bellum a další centra orální historie, jejichž činnost je vskutku záslužná, mohou být zneužity. Pamětníci žijící v období nacismu a komunismu poskytují své příběhy v dobré víře, že zůstanou zachovány tak, jak se skutečně staly. Pokud dojde k jejich necitlivé interpretaci, je logické, že pamětníci nesouhlasí. Jenže oněch pamětníků kvapem ubývá. Kdo bude za pár let dbát na zachování skutečné živé paměti, kdo bude bránit dezinterpretaci a hlavně, kdo bude ochotný poskytovat svůj příběh, pokud bude vědět, že pro Post Bellum pracují lidé typu Adamy Drdy, takoví, kteří neváhají pamětníky nazvat hysterickými fanatiky? A především má kdokoli z nás právo požadovat, aby tito lidé ke způsobu, jak budou jejich příběhy zachovány budoucím generacím, mlčeli?

Ing. Miroslav Kaliba, bývalý starosta Lidic
(kráceno pro HN, originál dostupný na www.lidice.cz)