Vážený pane Kosatíku, 
 
    dovolte mi reagovat na Vaše vystoupení v Českém rozhlase, které mě velmi znepokojilo.
    O projektu Rozeznění hovoříte, dovolím si tvrdit, bez znalosti věci a pravděpodobně i bez znalosti Lidic.

    V prvé řadě mylně interpretujete slogan Lidice budou žít! / Lidice shall live!/.  Vykládáte jej v tom smyslu, že má ožívat pietní území. V tomto se však zásadně mýlíte.
    Idea Lidice budou žít! byla idea solidarizujících osob a hnutí, které již v roce 1942 zahájilo kampaň za obnovu vesnice. Lidice v současné době žijí, jsou obnoveny a na jejich území stále žijí přeživší lidické ženy a děti a jejich potomci své běžné životy. Samotní jsou tak důkazem, že se nacistům jejich idea totálního vyhlazení obce nezdařila, a právě oni jsou důkazem vítězství života nad smrtí, nikoli nepovedené audiodrama.

    Pietní území  je pohřebiště lidických mužů a v širším pojetí celých lidických rodin, není plání, na které nic není bezdůvodně, ale prostorem, na kterém nic není, protože jej zničila lidská zvůle a nacistická pomsta. Lidické děti a ženy sice nezemřely přímo na místě starých Lidic, ale většina dětí se do nich již nikdy nevrátila, neboť byla zplynována a hrob mají neznámo kde, řada žen po vypálení vesnice byla zavražděna v koncentračním táboře, nikdy nedošlo k obnovení vícegeneračních rodin. Lidičtí se úmyslně po válce rozhodli vesnici v původním prostoru neobnovovat a zachovat jeho pietu a odkaz pro budoucí generace. Nemohou jej však přenechat umělcům, kteří na místě jejich domovů budou bez jasnější koncepce experimentovat.

    Lidice nejsou kolektivním majetkem, a pokud toto tvrdíte, významně se blížíte způsobu, kterým Lidice byly zneužívány nacistickou i komunistickou propagandou. Velice mě mrzí, že nejste schopen akceptovat vztah lidí, kteří se v místě narodili a kteří zde též strádali, k místu, které je pro ně tak zásadní.
    Urážíte obyvatele Lidic svým tvrzením, že nemají právo se ke způsobu, jak bude zacházeno s jejich mrtvými a bývalými domovy vyjadřovat.
 
    Lidice jsou místem individuálních příběhů, příběhů našich rodin. Tyto příběhy byly historikům a badatelům zapůjčeny, a v případě projektu Rozeznění jsou intenzivně zneužívány.  Je zajímavé, že řada Vašich kolegů, dokumentaristů, je schopna toto respektovat. Nevím, zda jste v poslední době navštívil lidické muzeum a shlédl moderní a respektující expozici, a odkud pak vychází Vaše tvrzení o zkostnatělém způsobu připomínání si starých Lidic. Nevím,  zda máte k dispozici informaci, že Lidičtí nebrání uměleckému ztvárnění osudu vesnici, pokud k němu dojde vně pietního území.
    Zajímalo by mě, zda byste stejně intenzivně horoval pro projekt, který by rozezvučoval Terezín.  Například zvuky bývalých tereziánských kasáren se ke znovuoživení tohoto místa dle Vašeho návodu hodí více než skvěle, jsou totiž původní, předválečné.
    Skutečně byste se stejným klidem, bohorovností a moralizováním,  jako to doporučujete v rozhlase, přihlížel tomu,  jak nad hrobem Vašeho otce, který zemřel předčasně násilnou smrtí jenom proto, že patřil k domněle méněcennému národu, kokrhá kohout, kterého si tam domyslela nezralá prvoautorka? Nebo byste podobně jako lidičtí konstruktivně navrhl dopracování takového projektu způsobem, který bude reflektovat lidickou tragédii a poválečný osud žen a dětí?
    Je každý oprávněn realizovat na území Lidic cokoli, pokud to nazve uměleckým dílem? A nebo k Vámi tvrzenému kolektivnímu právu k Lidicím patří i zodpovědnost nad jejich odkazem?
 
    V Lidicích na jednání s přeživšími jsem Vás neviděla, stejně tak na ukázce audionahrávky v plenéru. Usuzuji tedy, že Vaše vystoupení v rozhlase je důsledkem nedostatku informací nebo také prostým nedostatkem citlivosti a představivosti.
    Pokud bych se z rozhlasu nedozvěděla, že nepovažujete žádost o omluvu za hodnotnou, přála bych si, abyste se Lidickým omluvil stejně veřejně , jako jste je urazil.

    Děkuji

Klára Kalibová  31. května 2012


Pro zpravodaj 3. června 2012  připravil z došlé pošty Antonín Nešpor.