Literární noviny Středa, 06 Červen 2012 14:55 Alexander LUKEŠ
http://www.literarky.cz/domov/politika/9959-rozeznni-zatim-nerozeznlo-nic
Tento odkaz na portál Literárních novin, byl bohužel smazán.

Aniž bychom zabíhali do detailů, premiéra projektu Rozeznění, které mělo v Lidicích zaznít k 70. výročí tragédie této obce, se s největší pravděpodobností 9. června neuskuteční. Ačkoliv mělo jít o umělecký počin a nikoliv o dokument, Lidičtí tvrdí, že toto audiodrama zkresluje historii a zlehčuje období heydrichiády a stanného práva, jež předcházelo vypálení Lidic v červnu 1942.

 
Zprvu zajímavá myšlenka postavená na propojení zvukového dramatu a GPS navigace, jež měla na čtyřiceti třech pietních místech zachytit obyčejný život obce před jejím zničením, narazila po všech dohadech a pochybnostech na to nejpodstatnější: autorka libreta, mladá dramatička Tereza Semotamová svůj úkol prostě nezvládla. Což si již zřejmě uvědomují i autoři a hlavní realizátoři projektu manželé Vilém a Lenka Faltýnkovi z občanského sdružení Sonosféra.
 
Proč Rozeznění?
Přínos projektu měl spočívat mj. v těchto aspektech: „Vznikne nové umělecké zpracování Lidic. Současná generace nemá více než 20 let po pádu komunismu k dispozici neideologické zpracování námětu. Většina uměleckých děl o Lidicích vznikla před rokem 1989. Obnovíme silný námět, devalvovaný komunistickou ideologií… Projekt Rozeznění – Lidice 2012 přichází s původním dramatem, které má neobvyklý dramaturgický akcent: nebudeme zobrazovat drastický zánik místa, ale jeho každodenní život ve válečných letech. Interaktivní umělecké dílo umožní dětem názornou představu spojenou s hlubokým prožitkem. Audio-drama bude působit emotivně i na dospělé návštěvníky a obrátí jejich pozornost ke stávajícím expozicím a fondům Památníku Lidice.“
Silná slova a chvályhodný záměr vyvolaly patřičnou odezvu, kterou Sonosféra logicky využila k podpoře své věci. A tak čteme na stránkách uvedeného sdružení takováto dobrozdání: „Na vašem projektu a na dramatu paní Semotamové mě zaujalo především to, že člověk se dívá lidem do tváří a že tak bude oplakávat blízké, jejich lásku, naděje…“ Kristina Kallertová, překladatelka audiodramatu do němčiny. „Lidický projekt pokládám za zcela unikátní pokus využít nejmodernější technologie proto, aby se současným lidem vrátily dávno ztracené a dost možná nikdy zcela rozvinuté magické schopnosti vnímání světa a vesmíru…“ Dušan Všelicha, dramaturg a podnikatel. „Hlasy ze hry Terezy Semotamové, to jsou duchové Lidických, kteří s námi stále jsou a budou, a ozývají se z míst, kde žili…“ Martina Musilová, dramaturgyně a divadelní kritička.
Netuším, zda audiodrama, jež podle mne žádným dramatem není, výše uvedení skutečně slyšeli. Možná, že se jen nadchli pro sugestivní kvazioznačení žánru, kterým autorka chtěla spíše pojmenovat svou snahu fabulovanou formou načrtnout atmosféru až banálního života Lidic před tragédií. Označení „drama“ však neodpovídá žánrovým obrázkům z všedního života obce, který ovšem ve skutečnosti až tak všední nebyl, neboť každodenní přítomnost strachu, zvláště po spáchání atentátu na R. Heydricha, byla zcela ochromující.
Literární noviny se staly mediálním partnerem projektu v dobré víře, že text libreta ponese znaky literárně-dramatických profesních postupů, což se dle mého úsudku bohužel nestalo. Jak řekl jeden z přeživších, Antonín Nešpor, na adresu autorů projektu: „Fabulovat utrpení na konkrétním místě, které vnímáme stále jako hřbitov, jako místo, kde zahynuli naši blízcí, nelze. Napište si hru o Lidicích, ale neprezentujte ji zde! Od toho je rozhlas.“ Jenže ono nejde ani o hru, což vlastně potvrzuje ve svém vyjádření další sympatizant „audiodramatu“, divadelní teoretik a pedagog DAMU Michal Čunderle: „Text nemá vlastně v intencích takto koncipovaného projektu – a ani nemůže mít – základní dramatickou linku, je to spíše fragmentární podklad, který budete dramatizovat až vy svým putováním Lidicemi. Jako byste šli vesnicí, proběhla kolem vás parta dětí hrajících si na schovávanou, na protějším chodníku se zvolna procházel starý farář… a z pootevřených dveří každého domku se k vám donesl kus rozhovoru, za kterým můžete vytušit příběh…“
Ale kde je ten příběh, zprvu asi idylický? Nasadil jsem si sluchátka a vyrazil ještě s několika novináři a se starostkou Lidic Veronikou Kellerovou do terénu.
 
Pohádka a falešné emoce
Rozpaky se dostavují velmi záhy. Pocit existence zdánlivě bukolické rozhodně nevyvolává například scéna vyprávění pohádky O kohoutkovi a slepičce. Posluchač se bude zřejmě divit, proč ji musí poslouchat v celé její délce. Další scéna popisující bezstarostné hraní si dětí na slepou bábu a tak podobně má patrně navodit atmosféru bezbranného dětství, v této podobě však až kýčovitě vykresleného, s topornými dialogy a s kalkulací, že tohle by rozhodně mělo dojmout. Skutečná pamětnice – paní Šupíková – zprostředkovává obraz vesnického života obyčejnými slovy – a tato autenticita má svou sílu. Naneštěstí další pamětníky již autorka nevyužívá, takže záměr vycházet z reálií, jak sama proklamuje, skončí na prvním a zároveň posledním pokusu. Z paní Šupíkové se následně stává smyšlená postava osmileté dívenky Marie Doležalové, jež nás po svém provází Lidicemi. Další reálný motiv je zpracován do rozhovoru sedmnáctileté dívky, která se chce vdávat, a rodiče jsou proti. Těmto výjevům (zprostředkovaným GPS technikou s mnohdy selhávajícím nepřítomným signálem na některých místech piety) chybí to základní: struktura textu, zážitek z vystavěných dialogů, pointa a následná katarze. A nad všemi těmi obrázky všednosti nevisí ani hrozba blížící se tragédie, která by tomu dodala osudový rozměr hodný antické tragédie, byť ji autorka nechtěla popisovat. Popisovat ji nemusela, její latentní přítomnost je však neoddiskutovatelná.
Text ambiciózní, nicméně neprofesionální. Teze převažující nad konkrétním provedením. Absence nápadu, absence mrazení v zádech, chcete-li. Absence sdělení – jako přidané hodnoty pro naše – mnohdy okoralá srdce. Z idyly se stává nuda.
Co k tomu na stránkách www.rozezneni.cz píše sama dramatička Tereza Semotamová? Třeba se brání tímto argumentem: „Drama jsem napsala na základě nahrávek vzpomínek pamětníků, které vznikly v rámci projektu Paměť národa, a dále na základě studia sekundární literatury. V případě audiodramatu Rozeznění – Lidice 2012 se jedná o smyšlené dialogy, zachycující fiktivní situace ze života některých lidických občanů. Byť bych si to přála, není možné vyrobit stroj času a přenést se do válečných let a zaznamenávat, jaké dialogy místní mezi sebou vedou. Jakkoli se snad tato metoda může zdát troufalá, pusťte si například film Amadeus. Myslíte, že tohle Mozart opravdu kdysi říkal?“
Starostka obce Lidice Veronika Kellerová sděluje své dojmy z poslechu: „Začátek audiodramatu s vyprávěním paní Šupíkové a přechod na hlas desetileté holčičky Marušky Doležalové s popisem Lidic byl působivý, ale tím ta působivost pro mne skončila. Zbylé ukázky, které jsem měla možnost slyšet, jsem i přes znalost historie Lidic nechápala. Nedaleko hrobu lidických mužů jsem poslouchala hlas Luby Skořepové, jak ukazuje fotky svého psa Puňti a svých dvou dcer a k tomu jsem potřebovala vysvětlení autorů. Proč? Ovšem nejvíc na mne zapůsobil, bohužel ne v kladném slova smyslu, rozhovor holiče s manželkou nad dobovými novinami, kde chválí založení manželské poradny a její nutnost v množství rozvodů.  To mi přišlo skutečně směšné a naprosto nevhodné. Audiodrama nemá patřičnou katarzi, a když to shrnu, Rozeznění na mě působí jako kousky rozhlasových her, které chytáte při přelaďování stanic rádia, bez určitého spojovacího článku. Běhala jsem po celém pietním území bez ohledu na cestičky a hledala jsem, kde se mi ozve signál. A tak to na mne nakonec působilo jako bojová hra na táboře….“
Právnička Klára Kalibová, třetí generace Lidických, dodává: „V podobě, v jaké je, projekt Rozeznění na pietní území nepatří. Pietní území není park, je to pohřebiště, to že nejsou vidět torza domů, jak je tomu například v Oradouru, nic na bestialitě zmizení Lidic nemění. Ve sluchátkách slyšíme běžný chod vesnice, ale není zcela jasné proč. Nevím, proč bych měla znát manželské či rodinné problémy svých sousedů, vědět, že i před válkou se pralo, vařilo a chodilo za děvčaty. To je  přece jasné, o tom není sporu. Celé pojetí by dávalo smysl, kdyby někam gradovalo, a dozvěděli bychom se například, že mlynářův syn, který se těší do školy, do ní vůbec nenastoupí, protože bude zplynován, Anička, která se těší na miminko, ho sice porodí, její muž je  však nikdy  neuvidí, protože bude zastřelen, dítě bude zavražděno, a zobrazovaná Anna Horáková bude poslána do koncentračního tábora. Příběh negraduje vůbec
nikam…“
 
Pointa?
Podle manželů Faltýnkových dojde k patřičným korekcím v textu ve smyslu doplnění skutečných, autentických osudů Lidických. Premiéra tohoto projektu je tak zatím ve hvězdách. Dopracování finančně náročného projektu s řadou sponzorů doporučila, s ohledem na námitky občanů Lidic, také Anna Matoušková, náměstkyně ministryně kultury ČR. Ale kdo bude tím případným novým autorem libreta? To je též ve hvězdách.
 
V Lidicích žilo před válkou 503 obyvatel. Před 70 lety – 10. června 1942 – byla obec vyhlazena německými nacisty. Důvodem byla domněnka, že místní obyvatelé spolupracovali s atentátníky na Reinharda Heydricha. Jednalo se však jen o záminku, neboť nikdo z obyvatel neměl s atentátem nic společného. Po 2. světové válce byla obec obnovena, z pietních důvodů ale byla nově postavena na jiném místě nedaleko od obce původní, na původním místě se dnes nachází Památník Lidice. Z koncentračního tábora se do ní vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí.

 Vyjádření občanů obce Lidice  (ze dne 20. května 2012) viz www.obec-lidice.cz