Před dvěma
týdny jsem došla k Lidické lípě v Novém Boru a položila u ní květiny na
památku pěti Lidických žen. Podobně jako ony v r. 1945, jsem prošla
pěšky cestu 470 km dlouhou, z Ravensbrücku až domů do Čech. Cesta mi trvala
14 dní, ony ji tehdy šly jen o několik dní déle.
Celou
cestu jsem na ně myslela - žádná z nich už dnes nežije, jaká je to škoda!
Když jsme přišli s p. Nešporem
a p. Doškářem z Nového Boru na nápad cestu zopakovat, už jsem se nemohla
zeptat ani jedné z nich, jaké to tehdy bylo.
Paní Nešporovou
jsem vlastně jen párkrát kdysi zahlédla a toho si teď velmi vážím. V té
době jsem ale nevěděla ani o její cestě z koncentráku domů ani o mnoha
jiných věcech, o kterých by mi bývala mohla vyprávět právě jen ona. Věděla
bych na co se jí mám zeptat.
Jak jim
tehdy na cestě asi bylo?
Byly
vyčerpané?, měly po cestě strach z nebezpečí a neměly kde hlavu složit?
Bez map, bez dokumentů, bývalé vězenkyně v nepřátelské zemi.
To všechno
netuším, ale co vím docela jistě, že byly určitě šťastné, že domů dojdou.
Ještě však nevěděly, že
Lidice už nejsou.
Bloudily, ale určitě se vzájemně podporovaly. Paní Anna Nešporová tehdy Kohlíčková šla s "maminkou" - svou tchýní, paní Marií Kohlíčkovou, dále paní Maruška Zelenková s paní Annou Hroníkovou a její dcerou Miluškou Hroníkovou.
Tak se Lidické ženy podporovaly i před transportem smrti v koncentráku. Bez toho by nepřežily a domů se nevrátily. O tom nám dnes může vyprávět už jen několik, dosud žijících Lidických žen. Když jim naslouchám, vnímám jejich moudrost, nabytou utrpením, kterým prošly a které dokázaly překonat.
Domů navrátivší se ženy, i když žádný domov nenašly, dokázaly z ničeho vytvořit nové Lidice. Dokázaly naplnit, co jim po válce přál celý svět, že: "Lidice budou žít!".
Naslouchají
dostatečně všichni, už jen několika žijícím pamětnicím?, váží si opravdu
jejich slov?
Když
Lidické ženy říkají, že něco se prostě pro Lidice nehodí, slyší je někdo?
Nechá je někdo veřejně vyjádřit se k tomu? A hlavně poslechne je vůbec
někdo? Bohužel naslouchat všichni neumějí, ani se o to nesnaží. Těm bych
vzkázala - uvědomte si, že jste zdaleka nedokázali to, co dokázaly ony.
Pokloňte se před nimi!
Moje cesta
byla takovou malou skromnou poklonou. Poklonou, kterou jim může složit
téměř každý z nás. Určitě nás na cestě z Ravensbrücku domů v příštím roce
bude víc. Okusit na vlastní kůži jen nepatrný zlomek toho, čím ony musely
tehdy projít, dokáže člověka přinutit k zamyšlení.
Doufejme,
že jim pak také budeme díky tomu více naslouchat, ale hlavně rozumět!
Můj osobní názor k zahájení projektu Rozeznění, který má být spuštěn navzdory tomu, že s ním doposud žijící Lidické ženy a děti vyjádřily nesouhlas?
V duchu
jsem s nimi, vnímám jak jim je asi těžko u srdce z toho Rozeznění, jak
jsou Lidické ženy i dnes po letech zoufalé. Musím říct, že to úplně hmatatelně
cítím.
Cestou
z Ravensbrücku jsem pochopila, jak musely být pevné ve svém přesvědčení,
že přežijí, když v beznadějné situaci, v lágru, pod kuratelou dozorkyň
byly také mnohdy zoufalé.
Ať nejsou
zoufalé, přežily útrapy koncentračního tábora, přežijí i Rozeznění!
Ti ostatní
se musí snažit jim naslouchat a sami nakonec snad jednou pochopí!
Pozdravte
ode mne Lidické ženy i Lidické děti, pokud je to potěší!
Stále
si uvědomuji můj vlastni myšlenkový posun - vzdyť ani já sama jsem dříve
nevnímala co to úsloví „Lidická žena“ znamená. Je to pro většinu neznámý
pojem, nedostatečně a nesprávně komunikovaný, nikým nevykládaný a také
proto nedoceněný. Pochopila jsem ho až cestou z lágru domů.
Úcta chybí všem, kteří na jejich prosby nedají.