Před dvěma týdny jsem došla k Lidické lípě v Novém Boru a položila u ní květiny na památku pěti Lidických žen.  Podobně jako ony v r. 1945, jsem prošla pěšky cestu 470 km dlouhou, z Ravensbrücku až domů do Čech. Cesta mi trvala 14 dní, ony ji tehdy šly jen o několik dní déle.
 
    Celou cestu jsem na ně myslela - žádná z nich už dnes nežije, jaká je to škoda!
Když jsme přišli s p. Nešporem a p. Doškářem z Nového Boru na nápad cestu zopakovat, už jsem se nemohla zeptat ani jedné z nich, jaké to tehdy bylo.

    Paní Nešporovou jsem vlastně jen párkrát kdysi zahlédla a toho si teď velmi vážím. V té době jsem ale nevěděla ani o její cestě z koncentráku domů ani o mnoha jiných věcech, o kterých by mi bývala mohla vyprávět právě jen ona. Věděla bych na co se jí mám zeptat.

    Jak jim tehdy na cestě asi bylo?
    Byly vyčerpané?, měly po cestě strach z nebezpečí a neměly kde hlavu složit? Bez map, bez dokumentů, bývalé vězenkyně v nepřátelské zemi.
    To všechno netuším, ale co vím docela jistě, že byly určitě šťastné, že domů dojdou.
Ještě však nevěděly, že Lidice už nejsou.

    Bloudily, ale určitě se vzájemně podporovaly. Paní Anna Nešporová tehdy Kohlíčková šla s "maminkou" - svou tchýní, paní Marií Kohlíčkovou, dále paní Maruška Zelenková  s paní Annou Hroníkovou a její dcerou Miluškou Hroníkovou.

    Tak se Lidické ženy podporovaly i před transportem smrti v koncentráku. Bez toho by nepřežily a domů se nevrátily. O tom nám dnes může vyprávět už jen několik, dosud žijících Lidických žen. Když jim naslouchám, vnímám jejich moudrost, nabytou utrpením, kterým prošly a které dokázaly překonat.

    Domů navrátivší se ženy, i když žádný domov nenašly, dokázaly z ničeho vytvořit nové Lidice. Dokázaly naplnit, co jim po válce přál celý svět, že: "Lidice budou žít!".

    Naslouchají dostatečně všichni, už jen několika žijícím pamětnicím?, váží si opravdu jejich slov?
    Když Lidické ženy říkají, že něco se prostě pro Lidice nehodí, slyší je někdo? Nechá je někdo veřejně vyjádřit se k tomu? A hlavně poslechne je vůbec někdo? Bohužel naslouchat všichni neumějí, ani se o to nesnaží. Těm bych vzkázala - uvědomte si, že jste zdaleka nedokázali to, co dokázaly ony. Pokloňte se před nimi!

    Moje cesta byla takovou malou skromnou poklonou. Poklonou, kterou jim může složit téměř každý z nás. Určitě nás na cestě z Ravensbrücku domů v příštím roce bude víc. Okusit na vlastní kůži jen nepatrný zlomek toho, čím ony musely tehdy projít, dokáže člověka přinutit k zamyšlení.
    Doufejme, že jim pak také budeme díky tomu více naslouchat, ale hlavně rozumět!

    Můj osobní názor k zahájení projektu Rozeznění, který má být spuštěn navzdory tomu, že s ním doposud žijící Lidické ženy a děti vyjádřily nesouhlas?

    V duchu jsem s nimi, vnímám jak jim je asi těžko u srdce z toho Rozeznění, jak jsou Lidické ženy i dnes po letech zoufalé. Musím říct, že to úplně hmatatelně cítím.
    Cestou z Ravensbrücku jsem pochopila, jak musely být pevné ve svém přesvědčení, že přežijí, když v beznadějné situaci, v lágru, pod kuratelou dozorkyň byly také mnohdy zoufalé.

    Ať nejsou zoufalé, přežily útrapy koncentračního tábora, přežijí i Rozeznění!
    Ti ostatní se musí snažit jim naslouchat a sami nakonec snad jednou pochopí!

    Pozdravte ode mne Lidické ženy i Lidické děti, pokud je to potěší!
    Stále si uvědomuji můj vlastni myšlenkový posun - vzdyť ani já sama jsem dříve nevnímala co to úsloví „Lidická žena“ znamená. Je to pro většinu neznámý pojem, nedostatečně a nesprávně komunikovaný, nikým nevykládaný a také proto nedoceněný. Pochopila jsem ho až cestou z lágru domů.

    Úcta chybí všem, kteří na jejich prosby nedají.