Babička vždycky říkala, že v červnových dnech není ve své kůži - prožívala každý rok v tento měsíc trýznivé vzpomínky na to, jak ji nacisti popravili rodinu, jak ji odebrali její první dítě, jak srovnali se zemí její rodnou ves Lidice a jak jí tři roky nato drželi v nelidských podmínkách v koncentračním táboře Ravensbrück.

    Byl to pro ni i pro ostatní Lidické ženy a děti čas tichého truchlení, měsíc červen je tedy stale pro dosud žijící Lidické plný bolesti a žalu. 

    K 70. výročí vyhlazení Lidic přeživším projekt Rozeznění bohužel přinesl jen další rozhořčení.

    Místo klidu na truchleni jsou Lidičtí diky Sonosféře pronásledováni novináři, kteří většinou celou situaci jen zkreslí a zhorší, nemluvě o způsobeném stresu nad pocitem bezmocnosti, zastavit projekt který nehlásá pravdu o starých Lidicích.
 
    Je paradoxní, že v takovéhle situaci již Lidičtí jednou byli, ale to bylo za doby protektorátu a pocit bezmocnosti jim působili nacisti.

    Proč musejí podobné pocity bezmoci vyvolávat dnešní rádoby umělci? Proč za každou cenu chtějí prosadit něco co Lidickým vadí, uráží je a pobuřuje?! Vždyť je to proti zdravému rozumu, působit jen další bolest již jednou raněnému člověku, bodat ho do stejné rány!
    Je to nedůstojné, troufalé, nemorální, drzé, nehorázné a hraničící s hyenismem!

    Bude Sonosfera "kráčet pres mrtvé?!"

    Zastane se Lidických už konečně někdo, když jejich trýzeň po spuštění projektu Rozeznění neustává?!