Daň krve o kterou se opíráme.

    Nacht und Nebel, ani unavené oči nezabrání vědomí že v závějích tmy, která obstoupila obzory září světlo, které září tmou a ta je nepohltila.  Rotačky novinami chrlí slova, slova, slova, znova, znova.  V lesích bdí dravci, kterých se bojí už jen děti, dospělí si vyměnili strach na poště a byl to špatný obchod.
    Zatímco údery písmen protokolů přicházejí blíž, ale úplně jinak, někde něčí marnotratné verše kráčejí nesměle k dívkám, láska (ta obyčejná bez hradů a jedů)nemá smysl pro dějiny a ty se o ni jen pramálo starají ( a když jak ráda by je odhodila).

    Tlukot srdce zní. Údery hluboké i potrhané. Některé sny provokují k odvaze, jiné nabízejí lásky neoslovené. Horečnatá snění jsou prokletím a vyčerpají k smrti.

    Tak jako srdce skryté v hrudi ukrývá město muže. Chlapce bezdětné. Kluky dravé, kteří o děvčatech umí mluvit i usměvavě pomlčet. Spí, někteří drží hlídku, jiní se převalují.

    Jaký je tohle hotel?! Příjemný obchodní cestující v peřinách hotelu Paříž, Hamburg, U zlaté husy, žmoulá štěstí v podobě tváře slečny z biografu, nezlobme se na něj, pro něj je to štěstí vším, sám by nám držel palce - nejvíce v té křehké chvíli před prvním políbením.

    Přes těch 70 let vidíme málo do hrobky. Nádherní chlapci, synové svých rodičů i země se zdají ve tmě téměř zkamenělí. Ještě jsou živí a my je vidíme podobny tumbám přemyslovských králů ve svatém Vítu. Mužové v oblečení které k červnu nehodí se, svírají v dlaních pistole. Ne jako vrazi, ne jako ustrašenci. Jsou propojeni se zbraní jak bohové  dřív byli s blesky.

    Rusé vlasy a stovky pih podobné hvězdám. Plavovlásky v sluncích parků, blondýnky na chodníku smějící se čemusi kdysi. Lehkonohé dívky utíkají na podpatcích ze vzpomínek jako minuty z hodin k ránu.

    Desítky lidí budou psát roky o Boji. O poslední kulce pro sebe. "NEVZDÁME SE, JSME ČEŠI!".Na konci hlavy uřezané tak jak českým pánům 1621. Jen místo věže nad Vltavou... ale o tom tu mluvit nechci.

    Neumím napsat o rodinách, bytech přepadených za noci a dětech, manželkách a mužích zaplynovaných. Stéla jmen, víc   nám tu nezůstalo... a slova vzpírají se.

    Jsou hvězdy, které planou jako supernovy. Jsou noci deštivé, vonící zemí. Každá hvězda někomu patří a všechny svítí na zemi. Je noc, noc 70 let stará. Vám hrdinové opuštění, přál by jsem spánek nerušený mezi růžemi. A ráno, kéž by nepřišlo.

    Nikdo si nikdy nevzpomene na ženu, které prožila život s nějakým troubou, nepotkala už Josefa Valčíka v taneční kavárně půl roku po válce.  A nikdo nepoděkuje těm dívkám, okouzleným chlapci, kteří se zády opírali, tak jako u Thermophyl.
    Prochází kluci pod chrámem Cyrila a Metoděje a  jdoucí kolem pamatují těch kteří padli tam. Děkují ženám za oběti. Děkuji ženám za obětí.

    Nemuset zvolit, nemoci stát, je doba kdy stačí jít. Jít a neuhýbat. Nekopat do ležících, nešlapat do záhonů. Jako ty marnotratné verše jít zvolna, opřen o hrdiny, vstříc usměvavý svému osudu.