No konečně.
    Dneska  jim to nějak trvá. Zase, jako každé ráno, jdou kolem mě děti do lidické školy. Už je vidím, je tam Dagmar Veselá, sestry Hanfovy, malý Vašík Zelenka a s ním se batolí Hanička Špotová a spousta dalších dětí z Lidic. Vídala jsem je každý den na cestě do školy a domů, ale to jsem byla mladá a vysoká skoro jako některé ty děti, jenom něco přes jeden metr. V jaké krásné vesničce jsme si spokojeně žili. Až na ten den. Na den 10. června 1942.
    V ten den se to stalo.

    9. června byl den stejný jako každý. Rodiče si šli po své práci, děti se učily a nejmenší si hrály. A k večeru vtrhlo do naší vesnice neštěstí. Nečekaně jako drak.
    Mělo podobu vojáků v uniformách. Obklíčili vesnici, všude se ozýval štěkot psů a pláč. Zmatení lidé nevěděli, co se děje, ani já jsem to nevěděla. Nikdy nezapomenu, jak nedaleko ode mne stříleli nebohé muže. Nejdříve je oddělili od manželek, dcer, babiček, matek a potom je zničili.
    František Hanf byl hutník a měl tři dcery. Často kolem mě procházeli, on do práce a holky do školy. Anna, Marie a Veronika přišly při jediném výstřelu krutého nacisty o otce. Při dalším o dědečka. Nikomu nepřeji takový pohled. Pohled na smrt. Toho dne zavraždili nacisté 173 mužů z Lidic.

    Potom jsem viděla, jak odvezli ženy a děti pryč a potom… potom pouze dým a kouř, štěkot psů a radost nacistických bestií. Slyšela jsem, jak nacisté rozstřelují domy, statky a dokonce i kostel. Jedna rána mi zachránila život. Rána, která mi vzala korunu. Oni si mysleli, že jsem mrtvá, nestála jsem jim za to, aby mě vyvrátili ze země.

    Mou krásnou vesničku úplně zlikvidovali. A já? Nebyla jsem mrtvá, mýlili se.
    Žiji!

    Od toho dne už jsem stála jen na hřbitově. Ne ve vesnici, ale na hřbitově. Na hřbitově Lidic. Stála jsem tam uprostřed ničeho, uprostřed masového hrobu. Už kolem mě neprocházely děti do školy, otcové a matky do práce a babičky a dědečkové na procházku. Vlastně kolem mě nebylo nic. Přála jsem si zase jednou vidět ty děti, ty lidi z Lidic. Kéž by šel vrátit čas. Jenom na minutku. Nebo na den. Na můj vysněný, ale i tak obyčejný den.

    Skončila válka. Já jsem se shledala alespoň s některými Lidickými dětmi a jejich maminkami. Vedle mě postavili nové Lidice. Lidice žijí. Nejsou na stejném místě jako ty staré, ale jsou to mé nové Lidice. Jezdí se tam na mne koukat spousta turistů. Já ale nepotřebuji slávu, já ji ani nechci, já chci jenom na minutu uvidět lidi, které jsem vídala každý den, lidi, kteří mě vysadili. Ty lidi, kteří mi dali život. Zemřeli krutou smrtí a já tomu nemohla zabránit.

    Proto bych si přála na jeden den vrátit čas a všechny jednou zase uvidět.
    Na malou chvíli.
    Na den.