Když se první Lidická tryzna konala na třetí výročí, 10. června 1945, Lidické ženy, které přežily útrapy koncentračních táborů a posléze i transport smrti, přišly položit květiny ke společnému hrobu svých mužů, bratrů, otců i dědů.

    To se ještě nevědělo, že muži z rodin Horákových a Stříbrných a někteří dělníci a horníci z nočních směn ve společném hrobě neleží. Že byli popraveni dodatečně na vojenské střelnici v Praze Kobylisích 16. června, a že u popravčího kůlu skončily i ženy z rodin Horákových a Stříbrných a dva právě patnáctiletí chlapci. Že jejich popel schraňovali zaměstnanci Strašnického krematoria po celý Protektorát, to se zjistilo až později.

    Truchlící matky patřící do hrobu svých mužů, ještě netušily, že je časem čeká to nejhorší poválečné trauma - že jim gestapáci jejich děti ukradli v reálce na vždycky, tedy, že valná většina z nich se svých dětí už nedočká.

    Vzpomínku mi přineslo dnešní ráno. V tělocvičně bývalého reálného gymnázia na Kladně jsme položili květiny na podlahu na místa, kde byly ženy z Lidice naposledy společně se svými dětmi. V Lidicích jim sebrali muže a v reálce jim ukradly děti!

    Návrat domů po strastiplných letech strávených v koncentračním táboře měl přeživším  přinést naplnění jejich „ravensbrückých nadějí“. Ale po návratu do osvobozené vlasti byly  nuceny Lidické ženy vypít kalich hořkosti až do dna.

    Ani rodný dům, ani manžel, ani děti, jim nezbyly, jen oči pro pláč.
 
 

Na snímku je pan prezident Dr. Edv. Beneš s chotí Hanou, při kladení věnců 10.června 1945.  Vpravo od nich stojí čtyři Lidické ženy: Miloslava Hroníková, její maminka Anna, Anna Kohlíčková a Marie Zelenková.  Tyto ženy, ještě s Marií Kohlíčkovou, se vrátily z lágru přes celé Německo po svých.  Do míst, kde stávaly Lidice přišly "žalovat" jako jedny z prvních.