Nemůžeme se konfrontaci  "svatých"  s lidickým masakrem vyhnout, jelikož je nám pozůstalým zejména současnou  aktivitou  římskokatolické církve podsouvána myšlenka, že modlitba a víra v její svaté vše vyřeší. Bohužel nevyřešila osudy lidických, nevyřeší  historii ani budoucnost a  nedokáže řešit žádné válečné konflikty ani usmíření po nich.  Usmířit, resp. uzavřít mír  je jen klid zbraní, nikoliv navázání lidského vztahu mezi mírumilovnými a v dobro a rozum stále věřícími  lidmi.
    Lidičtí tento lidský a také duchovní vztah s německými pacifisty a jejich potomky již dávno navázali a je stále prohlubován z obou stran.
    Kdokoliv věřící  může na Pietní území přijít a rozjímat sám se sebou či s Bohem, ale ten, kdo k tomuto aktu potřebuje  přítomnost zhmotnělé modly, nechť si  ji vyhledá někde jinde a respektuje to, že v místech takovýchto tragédií modly nejsou a nebudou, neboť přeživší  masakr takového rozsahu a jejich potomci víru v jejich sílu zcela pochopitelně  ztratili.

    U hromadného hrobu Lidických mužů je od počátku  kříž s trnovou korunou. Nestačí-li tento prostý  symbol víry a utrpení jako vizuální prostředek spojení věřících s nejvyšším, nepomůžeme jim a ani nemáme důvod.
 
    Popravení muži leží vedle sebe, víra v Boha a všechny svaté  žádného z nich nespasila, osení jim rostlo bez rozdílu vyznání nad jejich mrtvými těly stejně. 
    Teprve po osvobození se společný hrob zviditelnění "dočkal".  Brzy ráno 5. května 1945 přišli muži z Poldovky  a usadili žerď s československou vlajkou a smutečním věnečkem. Přišli hrob uprostřed osení označit a zároveň s tím symbolicky požádat Lidické muže, aby národní povstání podpořili. Velký kříž s trnovou korunou byl osazen až před první tryznou 10. 6. 1945.   http://www.lidice.cz/obec/historie/tragedie/op01.html

    Novodobá potřeba ideologizace prostoru, zatím pouze kostela, na Pietním území je neodůvodněná, nevhodná a hlavně znásilňující ty, kteří nejsou římskokatolického vyznání či jsou nevěřící.  Pietní území je, má být a bude místem věřících i nevěřících návštěvníků, místem demokratickým a ekumenickým, místem tolerance.

    Panna Marie v jakékoliv podobě a s jakýmkoliv přízviskem netrpěla s lidickými ženami v KT, ani jim  nepomohla - zázrak se nestal - a tedy do starých Lidic nepatří.  Nepomohla ani ona, ani další svatí, přestože se jistě Lidické ženy  v koncentračním táboře k nim obracely o pomoc  jako  k poslední možnosti záchrany z pozemského pekla.

    Plánované umístění keramické podoby  Panny Marie Lidické na základech bývalého Lidického kostela je podbízivou  službou pouze  římskokatolické církvi a jejím věřícím, neboť ostatní církve toto modloslužebnictví neuznávají.
    Pietní území je místem vzpomínek , smutku a mementem zla a hrůzy, jaké dokáže člověk člověku způsobit v zájmu prosazení  své vzývané, zaslepující ideologie.
    Nedovolme proto, aby na PÚ byla prosazována  jakákoliv jedinečná  ideologie. Držme se české  historie a hlavně odkazu, zkušeností  a přání našich předků.

    Kdyby  Lidické ženy potřebovaly  symbolicky vyjádřit své utrpení prožívané ze ztráty toho nejcennějšího, co žena v životě má  - plod života svého,    mohly požádat tehdejšího pana kardinála Tomáška. Jistě by jim vyhověl.  Ony však víru v pomoc Panny Marie ztratily, a proto by si její modlu na Pietním území nepřály.

    Stejně tak si nepřály, aby byl v nově vystavěných Lidicích zbudován kostel. V plánech architekta Marka byl kostel v nových Lidicích navržen  na parcelách nyní náležejících k domu č.p. 150. Lidické ženy víru v Boha a další církevní modly po návratu z lágru  ztratily, pokud jí některé ještě před touto tragédií měly.

    Nedejme si vnutit další ideologizaci PÚ -  našeho hřbitova. To skončilo listopadem 1989.

    Udržujme tradice, zvyky a přání našich předků, je to naše povinnost!