Koncem dubna 1945 začal v tehdejším koncentračním
táboře Ravensbrück jeden z pochodů smrti. Pěti českým ženám se podařilo
utéci. Milena Městecká jde jejich cestou.
Po čtvrté jde Milena Městecká po stopách pěti českých
žen, kterým se podařilo uprchnout z pochodu smrti koncentračního tábora
Ravensbrück v dubnu 1945.
Hluky motorů lekají. Zvláště když jsou od vojenských
vozidel. Hodně záleží na tom, které armádě patří. V každém případě je lepší
se schovat hlouběji do lesa nebo se skrčit v poli. Vyčkat, důkladně se
rozhlédnout nebo rychle vzít do zaječích. A vystříhat se prošlým
a projetým cestám , i když by se zdály být pohodlnější a vhodnější.
Je však přesto nezbytné vyhledat město nebo obec, pak jsou to prázdné
usedlosti, napolo rozpadlé domy, které je třeba nejdříve prohledat.
Tak podobně uvažovala pětice žen z českých
Lidic, kterým se koncem dubna 1945 podařilo utéct svým dozorcům na
pochodu smrti z koncentračního tábora Ravensbrück a protlouct se do vlasti.
Milena městecká z Prahy jde od 9.května po cestě jejich útěku. Již počtvrté.
Nenápadné stezky i území bez cest.
Před pěti lety se dověděla 44 letá žena z reklamního
oboru od jednoho přítele z Lidic o osudu pěti žen. Antonín Nešpor, jehož
matka byla jednou z nich, navrhl podle jejího vyprávění trasu útěku.
Když Milena Městecká v r. 2011 poprvé tuto cestu šla, žádná z nich už nežila.
Milena Městecká se především snažila držet trasy žen , a to znamenalo jít nenápadnými pěšinkami, vyhledávat lesní průseky a razit si cestu pustým územím. Antonínova matka také označila maličkou vesničku Bocka v Horní Lužici . Snad že tam ženy našly dobré přijetí, nebo je s tím místem pojily smutné vzpomínky . Mohly tam být Hitlerovou mládeží zahnány kameny , když se chtěly napít vody ze studánky – to je jedna z drobností , které ženy o svém útěku vyprávěly. K těm patří také, že jim ruští vojáci nabídli jednoho ze svých koní, aby utišily hlad. Milena Městecká se snažila důkladně proniknout do situace žen, kterým byly vystaveny.
Představovala si rozbitá města a vesnice, proudy lidí , které se chaoticky pohybovaly po ulicích, nemožnost orientace žen bez mapy, jejich opuštěnost a bezbrannost , stále ve strachu, aby nebyly dopadeny a přece byly nuceny tu a tam vyhledat místo, kde mohly poprosit o jídlo a vodu nebo je hledat ve vybombardovaných budovách.
Před útěkem byly s přibližně 2 000 ženami za dozoru SS vyhnány branou KT Ravensbrück směrem k severu. V noci tábořily v lese. Vystrašil je letecký nálet. Vzniklý zmatek umožnil těm pěti ženám útěk, nejdříve do blízkosti Wesenbergu , kde se ukryly v jednom prázdném domě, pak šly stále na jihovýchod až do české vlasti.
„Skláním se stále před oběťmi.“
První jejich kroky vedly k Sachsenhausenu
u Oranienburgu, kde byl koncentrační tábor. Tento úsek je Milenou Městeckou
vždy vyhledáván. Na mnoha místech jsou památníky na pochody smrti. „Měla
jsem pocit, že válka byla včera“ , popisuje své dojmy při pohledu na ně.
K tomuto dojmu také přispívá , že na mnoha místech se setkává se stopami
ještě nedávno přítomné sovětské armády. A pak na mnoha hřbitovech
mrtvých různých národností, některých velmi mladých. „Skláním se
před všemi oběťmi“, říká.
Ale Milena Městecká prožívá na rozdíl od hrůz minulosti
také krásu krajiny, jezera , přechody přes Sprévu, líbezné pahorky Horní
Lužice. S podivem také hledí na slovensko-německé soužití v této
krajině, která byla národními socialisty tak násilně dobývána. Milena městecká
by ráda předala vzkaz nevinně zemřelých , i těm kteří tu hrůzu zažili a
přežili. Chce jejich neštěstí protrpět. „Zdá se to být těžké“, poznamenává,
„ale jen tak můžeme trochu uchovat vzpomínky na utrpení a hrdinství
obyčejných lidí na konci války.“ Pro ní je jasné, že dnešní žijící mají
za co děkovat.
Dojemný příjezd do Čech
I když většinu cesty pěšky zdolala sama, někteří
ji projeli a v některých částech ji doprovázeli muži a ženy z Lidic
a okolí. Tento rok se zúčastnila i jedna starší Češka, která žije již dlouhý
čas v Regensburgu. Zvlášť dojemné bylo, když Milena Městecká vstoupila
na českou půdu a přišla do Lobendavy. Tady říká: “Cítím se být těm
ženám zvláště blízko.“ Tady viděly po dlouhé době českou vlajku, to znamenalo,
že země byla zase svobodná. A konečně Nový Bor. Tam skončila 22.května
1945 470 kilometrů dlouhá cesta . Když tam ženy přišly , dostaly
pasy osvobozené země ,ale vojáci, kteří je předávali, plakali, když uslyšeli,
že přišly ženy z Lidic, neboť Lidice už nebyly.
Jako akt pomsty za atentát na velitele Hlavního
říšského bezpečnostního úřadu a zastupujícího Říšského protektora v Čechách
a na Moravě Reinharda Heydricha byla obec v létě 1942 srovnána se zemí,
když předtím byly ženy zavlečeny do koncentračního tábora Ravensbrück.
Muži a děti byli zavražděni. Jen několik dětí bylo dáno do německých rodin,
kde žily pod německými jmény. Jedním z nich byl Václav Zelenka. Jak zjistila
Annemarie Müller z Ekumenického informačního střediska v Drážďanech , žil
pod jménem Rolf Wagner nejdříve v Drážďanech, pak u Hoyerswerdu , až ho
v květnu 1947 identifikovali sovětští vojáci a předali jej matce v Lidicích.
Paní Müllerová , která s drážďanskými dětmi navštívila Zelenku v
Lidicích , bude Milenu Městeckou doprovázet na jejích posledních německých
úsecích.
Kdo chce, může Milenu Městeckou doprovázet. Setkání může být zprostředkováno
mobilem (00420/724639064 – anglicky, částečně německy). Cesta povede:
- 18.května do Radensdorfu, Drebkau, Welzow a Laubusch-Lauta
- 19.května bernsdorf, Kamenz a Panschwitz-Kuckau
- 20.května Bocka a Neukirch/Lausitz
- 21.května přes české hranice do Lobendavy, Velkého Šenova a Vlčí
Hory
- 22.května Krásná Lípa, Rybniště a Nový Bor
Od Gunnar Lammert-Türk