Kdo v co věří, či nevěří a kdo o čem pochybuje do polemiky možná patří. Jde o osobní vyjádření těch, jejichž míra vědomostí přesahuje, nebo nedosahuje míru vědomostí těch druhých.
    ( k diskusi v článku Lidická hrušeň, němá svědkyně, která viděla vše)

    Abychom si ale mohli udělat vlastní názor je třeba si do Lidic zajet a poohlédnout se po nějakých faktických důkazech, například po novém kostele v nových Lidicích.
    Návštěvník jej nenajde.
    Pokud se ptáme proč, když v dostupných plánech trojice architektů Marek - Podzemský - Tenzer,  kteří novou obec projektovali, je umístěn v severovýchodní části náměstí.
    Vysvětlení je nasnadě.
    Ženy, které se v koncentračním táboře modlily aby se až přijdou domů sešly se svými muži a dětmi od kterých byly dlouhá léta odděleny, když se „domů“ vrátily, nenašly nic.
    Jen holou pláň, s několika stromy kolem potoka a křížek s věnečkem v místech, kde byli pohřbeni jejich zastřelení synové, muži a dědové. S dětmi se většina matek už vůbec nikdy nesetkala.
 
    Kostel v nové obci tedy nebyl už vystavěn. Lidické ženy jej ke svému dalšímu životu nepotřebovaly. Jejich víra v ty, ke kterým se celý lágr modlily, vzala za své.

    Jako objektivní vysvětlení, proč by dnes už nežijící obyvatelky původních Lidic, ani Pannu Marii zvanou Lidickou - navíc matku Lidických dětí na Pietním území nechtěly, by právě neexistence kostela měla jako pádný důkaz stačit.
 
    Takový důkaz bohužel věřícím v Mariánský kult nestačí a nevěří mu, což je ale už z principu víry pochopitelné. Přesto se zobrazená žena (PML) bez dítěte na Pietním území jeví jako historický nesmysl. Zde v Lidicích, ještě matky svoje děti měly u sebe, i v automobilech které je odvážely všechny do kladna. Na tři sta žen a dětí jely přes horní náves kolem kostela, přes můstek z Lidic směrem k Bustěhradu. Tady ještě děti svoje matky měly.

    Nemá cenu jít do hloubky, když i pan Jedlička klouže jen po povrchu celé kauzy, navíc se opírá ve většině o zprostředkovaná svědectví třetí osoby, která do Lidic jen zvenčí nahlédla, aniž by cokoliv ověřila z jiné strany.

    Panem editorem zahraničního zpravodajství zmiňovaná a zároveň před čtenáři nejmenovaná paní redaktorka, která se měla vyjádřit o tématu slovy: "... myšlenka madony na oltáři na území bývalého lidického kostela na pietním území taky protivná, včetně toho, že tam bude sloužit mši Duka", a která přináší svědectví (prostřednictvím pana redaktora z doslechu) od jiných lidických s opačným názorem. Informuje jen o názorech lidí, kteří ani o hrušni nemusejí vědět, protože jí nevysazovali, navíc se o dané téma asi nikdy moc nezajímali, (jak sám o sobě prohlašuje pan Horešovský viz: "Byla chyba, že jsem se dřív o všechno nezajímal..."http://www.pametnaroda.cz/story/horesovsky-pavel-1942-1279 , nebo jiní, nečetli dobrozdání odborníků ani literaturu o Památných stromech ČR. Viz dendroložka paní doktorka Marie Hrušková a její publikace  „Památné stromy I. a II.“  Navštívila Lidice a zde jí zaujala předválečná hrušeň.
    S paní doktorkou Hruškovou zároveň k památným stromům přicházel akademický malíř a krajinář  pan Jaroslav Turek (1925 - 2005) a vytvořil soubor jejich kreseb. Z pozůstalosti pana Turka jsme do hrušňové sbírky obdrželi od jeho syna originál kresby, kterou pak paní doktorka Hrušková do svých knih zakomponovala. Podotýkám, že kresba tuší Lidické hrušně je z už roku 1968, tedy už v této době, bez všech oficialit byla odborníkem hrušeň zahrnuta mezi památné stromy, jinak by jí také asi těžko pan Turek kreslil.

    Nezávisle na zkušenostech dendrologů potvrdil i pomolog, pan Prof. Ing. Vojtěch Řezníček, CSc z Mendelovy univerzity v Brně že podle plodů, které jsme mu zaslali, hrušeň není náletová dřevina, jak se někteří místní obyvatelé domnívají, ale původní stará odrůda zvaná „Pařížanka“.  Více viz wikipedie pod heslem Lidická hrušeň. Doporučenou  stať na wikipedii zveřejnili sami odborníci z Nadace partnerství, kteří se o památné stromy zajímají. M.j. každoročně vyhlašují anketu Strom roku.

    Je zajímavé, že pasáž o Lidické hrušni na wikipedii obsahuje celkem 19 příspěvků od osmi různých přispěvovatelů, kteří měli a mají k tomu stromu co říci. Ani jeden z nich ale v textu nezpochybnil, že by Lidická hrušeň neměla být památným stromem.

    Pokud někdo chce popřít poválečné svědectví paní Anny Pekové, která hrušně sama vysazovala blízko obecní studny a nabízí jako svědectví jen svoje domněnky, že by to mohlo být jinak a navíc se opírá o tvrzení Lidického dítěte, které si ze starých Lidic asi nemůže nic nepamatovat, když se narodilo 14 dní před vypálením obce, pak je jeho příspěvek, jako důkaz irelevantní.

    Fotografické důkazy, opět nezávislých fotografů, kteří Lidickou pláň v roce 1945 zaznamenali nelze lze považovat za falzum, neboť nebyly pořízeny za účelem sledování toho stromu, ale jen jaksi mimochodem vypluly na světlo při hledání pravdy.

    Existuje jistě více fotografií Lidické hrušně z roku 1945, ale i z dřívějších let. Nejstarší evidujeme z roku 1941, mladší dva snímky pak z bourání Lidic v roce 1942 a pak z roku 1945 kde na stejném místě hned vedle studny je vzrostlý strom odpovídající výškou koruny stáří výsadby kolem roku 1941.

Bohužel pan editor zahraničního zpravodajství, ani jím nejmenovaná paní redaktorka se na tyto snímky nepřijeli podívat, dokonce se na ně ani neptali, ani žádné jiné dokumenty nepožadovali.
Je tedy s podivem, jak mohou jednostranně prezentovat stav věci, když sami neviděli ani jeden doklad, který dokazuje kontinuitu života toho stromu na stejném místě, přestože po smrtelném úrazu. Sbírají jen samé domněnky.

    Věřící i nevěřící existují od jak živa. Ale jen zodpovědní nevěřící se přesvědčí a přinesou ověřené zprávy pokud možno ze všech stran. Jinak zasévají jen nesvár mezi lidmi.
    O to víc se Občanské sdružení Lidice snaží uveřejňovat jen ověřené pravdy, aby byly všeobecně dohledatelné. Kdo s nimi ale jak nakládá je věc jiná.

    O konstatování paní nejmenované redaktorky: "musela jsem bohužel konstatovat, že pan Nešpor je téměř samojediný.",  by se dalo s úspěchem pochybovat.
    Zjištění dodávaná Občasnkým sdružením Lidice jsou svědecky i odbornou veřejností potvrzena a dokladována na webu www.lidice.cz. Tady nelze operovat žádnými domněnkami, ale je nutné přinášet jen důkazy faktické a ověřené.
    Paní redaktorka se mohla ptát koho chtěla,  ale pro důkazy si k autorovi webu panu Nešporovi nedošla to raději jen podporuje nepodložená tvrzení, což je samo o sobě velmi smutné.

    Předložíte-li důkazy, že si pan Nešpor vymýšlí, pak musíte zveřejnit i všechny důkazy potvrzující jeho tvrzení.
    Ale právě to by měli lidé od novin vědět a tuto zásadu ctít.

    Legendou Památné Lidické hrušně zainteresovaných lidí jsou desítky. Jsou to právě ti, kteří pochopili význam jediného ovocného stromu, který přežil uprostřed vyhlazených Lidic. Pro rozšiřování historie Lidic se stal jedinečným živoucím svědkem toho, co se v Lidicích událo.

    Takovéto příspěvky, které jen upozorňují na ty, kteří se nepřesvědčili o pravdivosti legendy toho stromu patří do kategorie osobních vyjádření, nikoliv do diskuse.

    Zeptal se snad někdo zodpovědný proč si v příspěvku uvádění lidé myslí, že hrušeň není původní? Členy OSL by jistě jejich odpovědi zajímaly.
    Je však nezbytné předeslat, že osobní pocity v tomto ohledu nejsou relevantními důkazy, rovněž tak, když si někdo nepamatuje, že kolem téže hrušně chodil do školy, a ona že žila i po válce na stejném místě.

    Důležité je svědectví paní Pekové, která hrušně s panem Vandrdlem sázela, a která si sama nechala po válce naroubovat z toho stromu do vlastní zahrádky štěp. Kdyby ten strom sama nesázela a nebyla si jista, že se nejedná o autentickou hrušeň,
určitě by si rouby od takové hrušně po válce na svou vlastní zahradu nepřenesla. Kdo by si také z pláněte vzal rouby, aby nakonec neměl z plodů vůbec žádný užitek?
    Ať nikdo nepochybuje o tom, že poválečný druh paní Pekové, pan Milorád Staněk,  neuměl roubovat. Uměl to, takže dnes můžeme konstatovat, že vůbec první dceřinou hrušní památné Lidické hrušně je hrušeň dodnes rostoucí a rodící na zahradě domu paní Pekové v nových Lidicích.

    Pan editor zahraničního zpravodajství by udělal nejlépe, kdyby napsal, že lžeme a doložil to věrohodnými  důkazy.

    Zdá se, že vytváří snůšku drbů a smyšlenek, ale "kdo mu co nakukal, ve smyslu někdo o někom, nebo o něčem,  něco někde někomu řekl", tomu by ale jako editor podléhat neměl.
Leč chce-li sám sobě dehonestovat svou práci? je to jeho věc.
 
    Podivné je, že pro vyjadření svého osobního názor a používá veřejné diskusní fórum, tedy je na kauze nějak osobně zainteresován. Od takové figury v novinách by se očekávala spíše polemika i ve formě úvahy.  Ale o tom se těžko od stolu kvalifikovaně píše, když se nezná ani podstata problému.

    V žádném případě se z jeho strany nejdená o objektivní zjištění, jak se nám ale snaží pan editor naznačit.

    V každém případě je ale takový způsob diskuse na webu naprosto diletantský, protože umožní okamžitě diskutovat jen placeným odběratelům, ostatním  jen po zaplacení 50,- Kč a to navíc, až po té, kdy dojde platba na účet vydavatele, což může být i tři dny poté. Naproti tomu je editor novin ve výhodě, protože může reagovat okamžitě.

    Po zkušenostech z páně Jedličkovými příspěvky, by bylo vhodné alespoň zde, dát na pravou míru, jak se zaslanými zpravami pan editor zachází. Vytrhává z kontextu příspěvku došlé pošty citace a dává je do souvislosti s jinými, namísto aby otiskl celý příspěvek, zveřejní jen "potřebnou" část, což vytváří úplně jiný náhled na přispěvovatele.
    V tomto smylsu jde o nepřípustnou cenzuru.

    Pokud bude třeba, uvedu více.



    Pro Zpravodaj jako odpověď na diskusi k článku připravil 3.5.2014 Antonín Nešpor